Někdy se rodiny snoubenců znají dlouhá léta a někdy, jako v případě našeho čtenáře, se seznamují až na svatbě. O koho se bude jednat, Ondřej netušil a zaručeně ho to pobavilo. Rodinu jeho budoucího zetě už ale tolik ne.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Myslel jsem si, že je jen její hračka
„Když Klára přivedla domů Filipa, myslel jsem si, že jejich vztah nebude mít dlouhého trvání. Působil na mě moc zaskočeně, příliš nemluvil a připadal mi jako ňouma,“ uvádí.
Ondra nedával vztahu své dcery velké naděje, protože Klára byla docela jiná. Měla v sobě spoustu energie, hodně kamarádů a nic jí nedělalo problém. Její sebevědomí pramenilo zřejmě z výchovy jejího otce.
„My to tak prostě máme, a jestli se to někomu nelíbí, je to jeho problém. Nechtěl jsem, aby z mojí dcery vyrostla nějaká domácí puťka. Díky mně se nebojí říct, co si myslí, ani vyjádřit nesouhlas, pokud se jí něco nelíbí. A to je skvělé,“ dodal.
Říkal jsem jí, aby si to ještě rozmyslela
Když jeho dcera přišla domů s tím, že ji její přítel požádal o ruku, neskrýval Ondra svoji nevůli.
„Říkal jsem jí, že tohle nemůže dobře dopadnout, protože jsou úplně jiní. Lenka má raději akci a volnost a on by se pořád jen někde válel a poflakoval. Řekla mi na to, že jde o její život a ať si nechám svoje moudra,“ krčí rameny.
Ondra nic nezmohl a jeho dcera byla se svatbou neoblomná. A taky byla ráda, že se jejich rodiny konečně vzájemně poznají.
Nemohl jsem věřit vlastním očím, že je to on
„Přijeli jsme na místo konání. Já s manželkou ve svém nadupaném značkovém voze a zanedlouho jsem v dálce viděl drkotat se v něčem zřejmě rodiče ženicha,“ vypráví. Z otce ženicha se k údivu Ondry vyklubal jeho bývalý spolužák ze střední školy.
„Když jsem ho uviděl, smíchy jsem vyprskl z pusy šampaňské i s kouskem jahody. Z auta vystoupil malý obtloustlý chlapík s pleškou na hlavě a tím jeho obrovským nosem. Vypadal tak, jak si ho pamatuji. Říkali jsme mu Pršinos. Ještěže ten rypáček nezdědil i jeho syn,“ směje se.
Autor: René Podhrázský
