Naše dcera odešla z domu, když jí bylo čerstvých osmnáct let. Tehdy nám jen řekla, že si potřebuje ujasnit nějaké věci, sbalila si batoh a přes noc zmizela z domu. Od té doby jsme o ní neslyšeli. Až po třech letech jsme na schodech našli dopis, který mě ale vůbec neuklidnil.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Měla jsem o ni hrozný strach
Klárka byla tehdy sotva plnoletá. Dostudovala střední školu a měla z ní být zdravotní sestřička. Vždycky byla hodné děvče a ráda pomáhala lidem.
Poslední rok na škole se ale hodně změnila. Pořád něco hledala na internetu a my jsme s manželem netušili, k čemu se schyluje a co má v plánu.
Poté, co dostudovala a oslavila svoji plnoletost, řekla nám, že chce na nějakou dobu odjet. Snažili jsme se ji pochopit. Mysleli jsme, že chce třeba cestovat a poznávat svět.
Nijak se s námi nespojila
Za nás takové možnosti nebyly a samozřejmě bychom jí to přáli, ale ona zmizela neznámo kam. Řekla nám, ať ji nehledáme.
S mým mužem jsme z toho byli zdrcení, protože její telefon byl celou dobu hluchý. Neměli jsme jedinou možnost, jak se s Klárkou spojit.
Snažili jsme se něco dozvědět od jejích kamarádek, které nám představila, ale nikdo o ní nevěděl vůbec nic. Policie nám řekla, že je už plnoletá a hledat ji nebudou, pokud nám sama řekla, že odchází.
Na schodech nám pošťák nechal dopis
Trvalo to celé dlouhé tři roky, které jsme strávili hledáním naší dcery, najali jsme si dokonce i soukromého detektiva, který nám měl pomoci se s ní alespoň spojit. Všechno bylo marné.
Už jsem pomalu vzdávala možnost, že svoji dceru někdy ještě uvidím a proplakané noci mi pořád nedávaly spát.
Po letech pátrání se pak na schodech našeho domu objevil podivný dopis uložený v obálce, která byla ručně pokreslena různými barevnými symboly, které mi ale nic neříkaly.
S napětím jsem obálku hned v kuchyni otevřela a musela jsem se z jejího obsahu posadit na židli. Dopis psala naše dcera, její písmo poznám. Ihned jsem se rozplakala.
Psala nám, že je spokojená a šťastná. A dále popisovala, že potkala nějakého muže, který vede skupinu podobně smýšlejících lidí, a všichni spolu žijí někde v Anglii na farmě.
Okamžitě mi došlo, že to je určitě nějaká sekta. Bohužel žádné další informace, podle kterých bych ji mohla najít, neuvedla.
Jen malou útěchou mi je to, že dcera žije. Píše, že je šťastná, ale já mám pořád strach, že ji někdo zmanipuloval. Kdybych alespoň věděla, kde je, hned bych sedla na letadlo a letěla si tam pro ni.
Autor: René Podhrázský
