Na dětství vzpomínám s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu mám spoustu krásných vzpomínek. Na stranu druhou mám i hodně těch špatných. A všechny jsou spojené s mým otcem. Narodil jsem se jako druhý. V pozici druhorozeného syna jsem byl často ve stínu svého staršího bratra. A logicky jsem se mu ze všech sil snažil vyrovnat.
Chtěl jsem být tak dobrý jako on
Můj bratr je o šest let starší než já. Zpočátku byl jedináček a byl tátova největší chlouba. Vytoužený syn, kterého už odmalička učil všemu, co on sám uměl a dokázal. S prvním synem přichází nové možnosti – máte s kým sledovat sportovní utkání, máte s kým na zahradě trénovat střely na bránu. Máte vedle sebe malého parťáka, který k vám vzhlíží. Jakožto jedináček se bratr nemusel o tátovu pozornost logicky s nikým dělit. Měl ho jen pro sebe.
Dělit se ale nemusel ani poté, co jsem na svět přišel já. Zpočátku jsem byl malé mimino, se kterým si tolik legrace neužijete. Jenže jak jsem rostl a začínal chápat, táta si mě ani tak nezačal všímat více. Stále si hrál převážně s bratrem. Oni byli dvojka a já za nimi vždycky jen tak pomaličku poklusával.
Zdroj: 123RF.COM
Na zápas bral vždycky jen bratra
Brácha s tátou tvořili nerozlučnou dvojku. Když táta sehnal lístky na zápas, pokaždé sehnal jen dva. Zatímco oni dva odcházeli, já je sledoval za oknem a zůstával s mámou doma. Když si šli hrát na zahradu, odcházeli jen ve dvou. Máma si toho všímala a několikrát za to tátu napomenula. On mě potom sice brával s nimi, ale vždycky na něm bylo vidět, že to dělá jen z donucení.
Rozdíly byly i tehdy, když jsem chodil do školy. Zatímco bratrovi byly odpouštěny i špatné známky, já jsem byl za ty horší pokaždé ze strany táty hubován. Dostával jsem zákazy, kdežto bráchovi vždycky všechno prošlo.
Čím jsem byl starší, tím více jsem to vnímal
Jak mi přibývaly roky, přibýval mi i rozum. Dalo se čekat, že si toho začnu všímat. Že nebudu slepý a uvidím, jaké rozdíly mezi námi náš táta dělá. V pubertě jsem se proto i několikrát ozval. Jako dítě jsem jen mlčel, ale během dospívání jsem nabyl dojmu, že už můžu říct svůj názor. Svými výlevy jsem ale otce pokaždé jen vytočil. Nehádal se se mnou, nikdy. Vždycky všechny spory řešil stejně, poslal mě do mého pokoje, a tím veškerá debata skončila.
Co na mně bylo špatně?!
Svého otce jsem měl rád i navzdory tomu, jak se ke mně choval. Odmalička jsem od něho neslyšel vlídné slovo. Buď mě přehlížel, nebo mi za něco huboval. Nebo mě posílal do pokoje, aby mě neměl na očích. Nechápal jsem, co je na mně špatně, ale postupně jsem se s tím prostě nějak naučil žít. V devatenácti jsem se odstěhoval a otec tím pro mě skončil. Už o mně nemohl rozhodovat, když jsem nežil pod jeho střechou.
Až teprve nedávno mi bratr vysvětlil, proč se ke mně otec choval tak, jak se choval. Odhalil mi tím jedno velké rodinné tajemství, o kterém jsem neměl ani tušení. Nebyl jsem tátův. Máma měla krátký románek, ze kterého jsem vzešel já. To proto mě neměl rád, byl jsem totiž připomínkou máminy nevěry.
Autor: Nikol Kolomazníková
