Patrik a Simona jsou spolu pět let. Jejich vztah okolí vnímá jako harmonický, ba dokonce idylický. Simona se netají tím, že by si přála prstýnek – touží po svatbě a Patrik to moc dobře ví. Je tu však jeden důvod, pro který si svoji přítelkyni odmítá vzít.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Ačkoli Patrik Simonu miluje, brání se manželství zuby nehty. Chce si nechat otevřená zadní vrátka. Důvod jeho počínání Simona nezná – jistě by jí totiž ublížil.
Funguje nám to spolu skvěle, lepší přítelkyni jsem si nemohl přát
Simonu jsem poznal před pěti lety a nebudu lhát, když řeknu, že to byla láska na první pohled. I když jsem tomu do té chvíle nevěřil, jakmile jsem ji spatřil, bylo to tam.
Od té chvíle jsme spolu prakticky pořád. Do vztahu jsme se vrhli po hlavě, po měsíci už jsme spolu bydleli. Vše nám spolu naprosto perfektně funguje.
Jsem přesvědčený, že Simona je přesně ta žena, kterou jsem měl potkat. Umím si představit, že vedle ní zestárnu. Nikdy si ji ale nevezmu a mám k tomu své důvody.
Kvůli výchově svých rodičů jsem, jaký jsem
Moji rodiče jsou právníci. Asi si umíte představit, v jakém prostředí jsem vyrůstal. Jsem jedináček, měl jsem všechno, byl jsem zahrnutý penězi.
Mělo to ale i svou stinnou stránku. Rodiče byli při penězích a odrazilo se to na jejich postoji vůči lidem, kteří takové štěstí neměli. K tomuto postoji vychovali i mě.
Proto jsem, jaký jsem. Uvědomuji si, že dělám rozdíly mezi lidmi. Jsem si vědom toho, že se někdy chovám jako snob. Ale jsem zkrátka takový a na tom se nic nezmění. Prostě pohrdám lidmi, kteří nejsou bohatí – stejně jako jimi pohrdají moji rodiče.
Ačkoli ji miluji a jsem s ní rád, vzít si ji nechci. A ani nemohu
Simona je vážně skvělá. Je chytrá, šikovná a nyní se jí daří i po pracovní stránce. Miluji ji a jsem s ní rád. Vzít si ji ale nechci a vlastně ani nemohu.
Rodiče Simonu znají, ale netuší, odkud pochází. Kdyby věděli, že vyrůstala v nuzných podmínkách, ani by se s ní nebavili. Kdyby tušili, že její rodiče neměli peníze a zadlužili se, kde mohli, nikdy by ji nepřijali.
Já tohle všechno vím, Simona se mi svěřila. Nikdy jsem jí nepřiznal, že její rodinou pohrdám. Na ní by člověk nepoznal, že vyrůstala v chudobě, ale na její rodině to vidět je. Proto si ji nechci vzít – musel bych přijmout i její chudou rodinu. A to je proti mému přesvědčení.
Vím, že si Simona svatbu přeje, poslední dobou o tom dost často mluví. Já narážky na svatbu přecházím a doufám, že se tohoto snu jednoho dne vzdá.
Autor: Natálie Kabourková
