Cestou z práce jsem si na lavičce všiml batohu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nevypadalo to, že by si jeho majitel třeba jen odskočil vedle do keříku si ulevit. S bušícím srdcem jsem se do batohu podíval. V hlavě mi přitom běžely všechny ty scény, které známe z filmů, kde se v opuštěném zavazadle skrývá bomba.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Bomba v batohu nebyla. Nebo možná ano, jak se to vezme. Až vám povím, co jsem v tom opuštěném batohu kousek za městem našel, budete se smát.
Nikde nikdo a na lavičce batoh
Vracel jsem se zrovna domů z další dlouhé šichty a viděl se ve sprše a potom s nohama nahoře u televize. Měli zrovna dávat fotbal, navíc manželka slibovala k večeři řízky, zkrátka ideálně strávený večer.
Bydlím kousek za městem, kam vede stezka pro chodce i cyklisty. Podél cesty jsou rozsety lavičky a na jedné něco leželo.
Když jsem přišel blíže, zjistil jsem, že je to batoh. Nikde nikdo nebyl, rozhlížel jsem se. Opuštěný batoh ve mně vzbuzoval zvědavost.
Měl jsem srdce až v krku
Po vzoru každého akčního hrdiny jsem si sedl vedle batohu a se srdcem až v krku ho začal otevírat. Hlavou mi přitom běžely scény z akčních filmů, kde se v opuštěném zavazadle vždycky skrývá bomba nebo tak něco.
Bomba v batohu nebyla. I když – jak se to vezme. Bomba to vlastně byla, ale cukrová. Ten batoh byl totiž doslova napěchovaný sladkostmi!
Co s batohem plným cukrovinek?
Přemítal jsem, co si počít s batohem, který je nacpaný sušenkami, čokoládou, tyčinkami a dalšími sladkostmi. Jen při pohledu na to množství jsem měl cukrovku.
Nakonec jsem prohledal ještě další kapsy a v jedné z nich našel peněženku. Kdekoho jiného by možná napadlo batoh sbalit i s peněženkou a celý lup si odnést domů.
Já ale oželel fotbal v televizi, vrátil se zpátky do města a podle adresy v občance našel majitele opuštěného batohu.
Hlavně ať to nevidí manželka!
Zazvonil jsem na zvonek v jednom panelovém domě. Ozval se mužský hlas. Řekl jsem, že jsem našel jeho batoh a jestli by si pro něho mohl přijít.
Během chviličky byl dole. Přede mnou stál pořádný kus chlapa, rozhodně vypadal na to, že má rád sladké. Zavřel za sebou dveře, převzal si batoh, poděkoval a rozhlížel se. Pak mi řekl, že to hlavně nesmí vidět jeho žena.
Vzápětí mi vysvětlil, že ho manželka nutí hubnout a vaří mu samé zdravé věci. Cestou z práce si tak vždycky zajde za město, kde si sedne na lavičku a dá si něco sladkého na zub, protože doma nemůže. Tomu jsem se musel smát. Rozloučili jsme se a já se vydal domů. Když jsem to u večeře vyprávěl manželce, smála se taky.
Autor: Natálie Kabourková
