Na střední škole jsem randil vždy s těmi nejhezčími holkami. Vím, že jsem byl tak trochu frajírek, kterého za jeho chování někteří spolužáci neměli rádi. Ale já měl všechno. Hezkou postavu, pěkný obličej, dobré školní výsledky. Až později jsem si začal uvědomovat, že se chovám jako hlupák a že střídání holek není to, čím si zajistím slušný život.
Na vysoké jsem se musel začít soustředit na učení. Nic mi už nešlo tak samozřejmě, jako tomu bylo na střední. Na holky jsem neměl čas, chtěl jsem mít výborné výsledky, abych si našel dobrou práci. To se mi nakonec podařilo a já se stal zaměstnancem v IT firmě.
Dlouho jsem žil sám. Teď jsem ale potkal Irenu
Irena začala pracovat ve firmě poměrně nedávno. Usměvavá sympatická dívka o tři roky mladší než já sice ze začátku potřebovala sem tam s něčím poradit, velmi rychle se ale naučila, co a jak. Získala stůl hned naproti mému a nebyl by den, kdy bychom si nenašli nějaké to společné téma. Brzy jsem se odhodlal a pozval ji na rande.
Zdroj: 123RF.COM
Stačilo jen několik schůzek, abychom se shodli na tom, že by byla škoda nedat tomu vztahu šanci. Jako spolupracovníci jedné firmy jsme si samozřejmě sedli tematicky, i její optimistický názor na život mě ale velmi zaujal. Brzy jsme se netajili tím, že spolu chodíme.
Kamarádi se mě ptají, co na ní vidím
I když už sám sebe neřadím mezi ty frajírky, kterým jsem byl před patnácti lety, chodím hodně do posilovny, na různé přednášky a na místa, kde se to jen hemží namakanými chlápky posedlými bohatstvím a krásnými dívkami. A většině z nich říkám kamarádi. Jsou to ale spíš kamarádi, se kterými se člověk rád napije, než ti, kterým by se svěřoval se svým soukromím.
Zdroj: 123RF.COM
Proto není čemu se divit, že se mému novému vztahu smějí. Irena je totiž dost při těle, což pro mě vůbec nic neznamená v porovnání s její krásnou tváří. Jenomže kamarádi na to mají jiný názor. Bohužel často dost hlasitý. Chudák Irena mi často pláče na rameni, že se bojí, že ji zase opustím kvůli její postavě. To se ale nestane. Vím, jaká je. Vím, že se svojí vahou bojuje.
Žijeme zdravě, chodíme spolu i cvičit. Vybíráme si denní dobu i místa tak, abychom nikoho nepotkali, protože ona se stydí. Prý kdyby ji někdo viděl běhat, jenom se jí vysměje. Já si to nemyslím. Její odhodlání změnit se kvůli mně je fascinující. Přitom není třeba nic měnit, miluji ji takovou, jaká je. A hloupé řeči lidí, co si hrají na kamarády, odmítám řešit.
Autor: Šárka Cvrkalová
