Když za mnou moje manželka přišla s prosbou, zdali by k nám domů mohla nastěhovat svoji maminku, jejíž zdravotní stav se poslední dobou zhoršil, nezbylo mi nic jiného než souhlasit. Moc dobře jsem totiž věděl, že ačkoli bych projevil nesouhlas, manželka by se stejně nakonec zařídila po svém. A tak se stalo, že s námi v třípokojovém bytě začala bydlet i moje tchyně.
Projevil jsem obavy, že to nebude dělat dobrotu
Několikrát jsem se svou ženou diskutoval o tom, že mám obavy z toho, aby se společné bydlení s její maminkou nestalo noční můrou pro nás všechny. Je přece všeobecně známo, že soužití dvou generací nedělá dobrotu. Manželka mě ale vehementně ujišťovala, že nám maminka bude nesmírně vděčná a rozhodně se nebude zapojovat do našeho života, natož aby nás nutila vybočit z již zajetých kolejí. Nakonec jsem jí uvěřil a před tchyní se tvářil, že jsem vlastně rád, že tu s námi teď bude bydlet. Přesto mi však hlavě běžely obavy, že to přeci jen nebude dělat dobrotu.
Jakmile se osmělila, začala si dělat věci po svém
Několik prvních týdnů se zdálo, že měla manželka pravdu. Její maminka nám byla opravdu vděčná, že jsme ji vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu nenechali na pospas, ale nabídli jsme jí pokoj v našem bytě. Jakmile se však osmělila, k čemuž došlo asi dva měsíce po jejím nastěhování, přestala ctít naše pravidla a zásady a věci si začala dělat po svém. Místo toho, aby chodila kouřit na balkón, na čemž jsme se domluvili, klidně si zapálila přímo v kuchyni. I když věděla, že se s manželkou snažíme šetřit, kde se dá, nechávala neustále rozsvícená světla nebo zapnutou televizi, ačkoli se zrovna nedívala nebo třeba spala. To však nebylo všechno.
Tchyně nám začala zasahovat do života
Vděčnost a pokora mojí milé tchyně se úplně vytratila půl roku poté, co s námi začala žít pod jednou střechou. Tehdy nám totiž začala výrazně zasahovat do života, ať už šlo třeba o náš intimní život, který jsme za poslední měsíce neměli prakticky žádný, nebo třeba o to, zda můžeme, nebo nemůžeme odjet pryč. Tchyně začala mimo jiné rozhodovat i o tom, co se u nás doma bude vařit. Jelikož nebyla příznivkyně masa, neměl jsem ho doma na talíři ani já. Nebudu lhát, byl jsem každým dnem čím dál naštvanější.
Manželka se musela rozhodnout
Soužití s tchyní vyústilo až do takového extrému, kdy se začala míchat i do našich rozporů a hádek. Když jsme si s manželkou vyměňovali názory, což je mezi partnery přece naprosto běžné a děje se to v každém vztahu, začala se do toho tchyně motat a vehementně svoji dceru bránila, přičemž ze mě dělala toho nejhoršího.
Měl jsem toho dost a jasně dal svojí ženě na výběr. Buď najde pečovatelský dům, nebo matku nastěhuje do domova důchodců, nebo ji ponechá u nás v bytě, ale v tom případě se odstěhuji já. Neměl jsem totiž síly s ní nadále setrvávat pod jednou střechou, kde se pro mě život stal noční můrou.
Manželka se sice nějakou dobu bránila, ale nakonec i ona uznala, že společné soužití nedělá dobrotu. Proto pár týdnů poté přestěhovala tchyni do speciálního domu s nepřetržitou pečovatelskou službou. Nyní svůj život zase mohu žít po svém.
Autor: Nikol Kolomazníková
