Byla u sousedky na drbech a prostřednictvím SMSky mě požádala, jestli bych jí donesl svetr. Otráveně jsem se zvedl z gauče, měl jsem tam rozkoukanou detektivku a nerad bych přišel o zjištění, kdo byl pachatel.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Měla to být otázka pár minut. Úkol zněl totiž jasně: vzít svetr ze skříně a donést ho k sousedce, která bydlela hned vedle. Netušil jsem ale, co na mě z manželčiny skříně vypadne.
Vyrušila mě u seriálu
Manželka chodívá na pokec k sousedce poměrně často. Minimálně dvakrát do týdne se po práci sejdou – ať už u nás doma, nebo u ní.
Více mi vyhovuje, když si chodí kafrat vedle. Mám rád svůj klid a poslouchat ženské drby mě rozhodně nebere.
Když mi od manželky přišla zpráva, jestli bych jí donesl svetr, byl jsem otrávený. Zrovna jsem byl zaujatý detektivkou, která byla v nejlepším, a ona mě vyrušila.
Proč to má ve skříni?
Měla to být jen chvilička. Žena přesně napsala, jaký chce svetr a kde ho v její skříni najdu. Jenže to by se nesměla stát ta věc.
Byl jsem zaskočen, když na mě ze skříně s oblečením mojí ženy vypadla napůl vypitá flaška vodky. Nejdříve mě to vylekalo, protože spadla na podlahu, ale naštěstí se nerozbila.
Pak mi hlavou proběhla otázka, proč to manželka schovává ve skříni. Nejdříve mi to nedošlo, navíc to nedávalo smysl. Vždyť jí alkohol nikdy nechutnal!
Nechtěl jsem si připustit pravdu
Instinktivně jsem prohrabal přihrádky s oblečením a našel další lahev. Pomalu mi začínalo docházet, co se děje.
Nechtěl jsem si to ale připustit. Bylo těžké uvěřit, že zrovna moje žena, která vždycky tvrdila, že alkohol nesnáší, tajně popíjí.
Přišla za chvíli, chtěla přece ten svetr a ještě se zlobila, že jsem tu její zprávu snad nečetl. Našla mě s lahvemi v ruce u otevřené skříně.
Řekni mi pravdu!
„Ty piješ, Zdeno?“ zeptal jsem se své ženy a díval se jí u toho do očí. Ona mi nedokázala pohled opětovat, dívala se do země.
„Řekni mi pravdu. Ty tajně piješ?“ zopakoval jsem otázku a přidal na síle hlasu, aby jasně poznala, že buď kápne božskou, nebo bude zle. Popřela to.
„V tom případě tohle nepotřebuješ,“ pokrčil jsem rameny, vzal obě lahve a před jejíma očima je obě vylil do umyvadla.
Proč jsem si ničeho nevšiml?
Její podrážděná reakce mě utvrdila v tom, že má problém. Začala na mě křičet, co si to dovoluji a ať z ní laskavě nedělám něco, co vůbec není.
Jenže ona očividně byla. Byla alkoholička a já si toho nevšiml. Ty dvě flašky totiž nebyly jediné, které jsem našel. Měla je schované všude, i mezi prostředky na mytí kuchyně.
Nabídl jsem jí pomoc, kterou nejdříve naštvaně odmítla. Zlobila se, že jí křivdím. Nyní už je to sedm měsíců, co má za sebou odvykání, které podstoupila ambulantně. Asi jsme to zachytili včas. Díkybohu!
Autor: Natálie Kabourková
