Pavel měl podle svých slov zvířata vždy rád. Vyrůstal na vesnici a na psa byl zvyklý. Jenomže poslední dobou, kdykoli vidí nějakého čtyřnohého chlupáče na ulici, bublá v něm spíše nechuť. A to z jednoho jediného prostého důvodu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Máme doma celkem šest psů. Není se kam hnout. Jsou hluční, nároční na starost, hodně toho sežerou a moje peněženka není bezedná. Zvláště pokud jde o veterináře, plácl jsem se přes kapsu několikrát,“ vysvětluje.
„Samozřejmě mám všechny naše psy rád, ale je to zkrátka strašně náročné. Vůbec se to nemělo stát, ale já jsem nedokázal říci dost, dokud nebylo pozdě. A teď to mám,“ stěžuje si.
Také jsem chtěl psa
Když přišla Pavlova přítelkyně před čtyřmi lety s nápadem, že by si mohli pořídit psa, byl nadšený. Chlupatého kamaráda si přál už dlouho a teď se mu sen konečně splnil.
Jenomže čtenář netušil, že za nějaký čas přibude k prvnímu mazlíčkovi další. „Když si pořídila druhého psa, souhlasil jsem. Věděl jsem, že se o něho zvládne postarat, práci má flexibilní a pro mě to znamenalo jenom mazlíčka navíc,“ vysvětluje.
Začala se starat o psy, které nikdo nechtěl
„Třetí a čtvrtý pes byli známkou toho, že se děje něco, co už je na mě příliš. Ještě stále jsem ale nic neříkal. Dostali se k nám od lidí, kteří je dávali pryč kvůli stěhování.
U inzerátů bylo doslovně napsáno, že pokud se pro ně nenajde majitel, skončí psi na ulici. A to moje přítelkyně nedokázala skousnout. Její pohled mě v obou případech obměkčil,“ píše Pavel.
Zaparkovat u nás je umění
Dnes mají Pavel s přítelkyní na dvoře celkem šest psů. Kdykoli se večer vrací z práce, dělá mu problém najet do brány, protože se všichni mazlíčci nahrnou před auto.
Stejně tak jakákoli návštěva je problematická, protože psi všechny vítají, skáčou na čisté oblečení a lidé si mnohdy stěžují.
„Jsou to přátelští mazlíčci. To je ale možná mnohdy horší, než kdyby jen leželi v koutě. V létě jsem byl zvyklý sedávat venku a pracovat na zahradě na počítači. Dnes to nejde, protože některý z nich neustále vyžaduje pozornost.
Pokud je přítelkyni zle, já je musím brát všechny na procházku. A ukočírovat šest psů není sranda. Jejich žrádlo je drahé, tři z nich jsou totiž velké rasy a váží přes 50 kilogramů. A takový mazlík už něco sežere.“
Pavel tvrdí, že by se nikdy žádného ze psů dobrovolně nevzdal. „Když už je jednou mám, postarám se o ně. Mám je rád a jsou členy rodiny. Ale musím jim přizpůsobovat všechno.
Přál bych si, abych tenkrát souhlasil jen s pořízením jen jednoho z nich. Dnes už je pozdě na to litovat. I když mám trochu stres z toho, že je naše zahrada pomalu útulkem, psům bych nikdy neudělal to, abych je dal jinému majiteli.“
Autor: Šárka Cvrkalová
