Celou dobu jsem si myslel, že jsou jen velmi dobré kamarádky. Proto jsem své manželce nijak nebránil, když se chtěla s Monikou vídat častěji, než se mi zdálo vhodné. Měl jsem za to, že se zkrátka potřebuje vypovídat a promluvit si také s někým jiným, než pouze se mnou. Kdo mohl tušit, že je za tím něco úplně jiného?!
Monika byla u nás doma pečená vařená, stejně jako moje žena u ní. Scházely se několikrát do týdne, chodily na kafíčka nebo na večeře, několikrát se dokonce stalo, že moje manželka u kamarádky přespala. Nic špatného jsem na tom neviděl, i když nebudu lhát, že jsem mnohdy měl pocit, že moje žena tráví s Monikou daleko více času než se mnou.
Bránila se, že je to její jediná kamarádka
Snažil jsem se být vůči své manželce tolerantní, nicméně když mě za dveřmi naší ložnice už počtvrté odmítla, protože byla údajně unavená, jelikož byly s Monikou cvičit, nedalo mi to a kamarádství s Monikou jsem jí vyčetl. Chápal jsem, že jako každá jiná žena potřebuje mít svoji spřízněnou duši. Na druhou stranu mi ale začínalo vadit, že jsou spolu tak často.
Manželka mi při našich hádkách, které se týkaly Moniky, pokaždé vyčetla, že je to je jediná kamarádka a já po ní chci, aby se s ní přestala vídat. Vždycky se u toho tvářila ublíženě, takže jsem nakonec podlehl.
Naivně jsem si myslel, že je všechno v pořádku
Ačkoli mi vadilo, že manželka tráví se svou kamarádkou tolik času, snažil jsem se tvářit, že je mezi námi všechno v pořádku. Dokonce jsem si to i myslel, až natolik naivní jsem byl. Čím více času ale manželka trávila s Monikou, tím více času jsem zůstával doma sám a měl jsem možnost přemýšlet. Večery strávené o samotě jen s lahví piva mě přivedly na myšlenku, jestli svoji ženu nezanedbávám.
Kdy jsem ji vzal naposledy do kina? Kdy jsem ji pozval na večeři? Kdy jsem jí donesl květiny, třeba jen tak, aniž by měla narozeniny? To byly otázky, které se mi honily hlavou a donutily mě, abych sám sobě přísahal, že své chování vůči partnerce změním.
Moje snaha přišla vniveč, manželka o to nestála
Chtěl jsem se polepšit. Několikrát jsem se snažil manželku vzít na večeři, ale pokaždé už něco měla, nebo jí do toho něco vlezlo. Když jsem jí donesl květinu, beze slova ji strčila do vázy a nenašla pro mě jediné slovíčko „děkuji“. O nic z toho očividně neměla zájem, až mě napadlo, jestli náhodou nemá milence, když se chová tak podivně.
Až tak daleko od pravdy jsem v ten okamžik nebyl.
Zanedlouho poté, co jsem se tak vehementně snažil, mě totiž moje manželka opustila. Odešla k Monice, se kterou začala žít. Uvědomila si, že vedle mě nikdy nebyla šťastná, to až vedle své kamarádky našla to, co jí dlouhé roky po mém boku chybělo. Cítím se strašně. Moje žena ode mě utekla, aby mohla žít s jinou ženou. Přemýšlím, jestli bych nesnesl mnohem lépe, pokud by si přeci jen nenašla nějakého muže. Ale ženu? S tím se nesmířím.
Autor: Nikol Kolomazníková
