Rok a půl po boku nevypočitatelného přítele Romana byl tím nejhorším obdobím v mém životě. To jsem si alespoň ještě před nedávnem myslela. Dlouhé měsíce jsem sbírala odvahu, abych vztah ukončila a vymanila se z jeho spárů. Když se mi to nakonec podařilo, přišel další šok.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Teprve tehdy mi došlo, že to nejhorší teprve přijde. Vztah s ním snad ani nelze nazývat vztahem. Byl to agresor, který pro ránu nešel daleko. Nechápu, co jsem na něm viděla.
Musela jsem být slepá
Romana jsem poznala před dvěma lety. Rok a půl jsme tvořili pár, přičemž celý rok jsem přemýšlela, jak od něho utéct.
Nechápu, proč jsem se s ním dala dohromady. Na začátku našeho románku jsem musela být úplně slepá. Snad mi na něm imponovala ta jeho rebelská povaha. V tomto ohledu totiž Roman skutečně vynikal.
Rychle jsem prokoukla
Že to s ním nebude tak růžové, jak jsem si naivně malovala, jsem pochopila pár měsíců po začátku našeho vztahu. To se totiž Roman začal naplno projevovat.
První facku jsem od něho dostala za to, že jsem přišla o dvacet minut později, než jsme byli domluveni. Ani jsem za to nemohla. Autobus se zasekl v zácpě, s tím jsem neměla šanci cokoli udělat.
První facka bohužel nebyla poslední. Z Romana se stal agresor. Umanul si, že o mně může rozhodovat, a měl pocit, že mě může ovládat. A já se nechala, i když nerada.
Nedokázala jsem sebrat odvahu
Několikrát jsem přemýšlela, jak od něho utéct. Ale kdykoli jsem to jen naznačila, strhlo se peklo. Roman vyváděl, vyhrožoval, jednou mě dokonce zamkl ve svém bytě a sebral mi klíče.
Trvalo rok, než jsem se konečně odhodlala, že od něho odejdu. Co odejdu, já doslova utekla. Pomohla mi kamarádka a nebýt jí, asi bych to nedokázala.
Ze vztahu jsem si neodnesla jen šrámy na duši
Vztah s Romanem mě psychicky poznamenal. Měla jsem i jizvy na těle, které ale byly v porovnání s psychickou bolestí daleko snesitelnější.
To nejhorší však mělo teprve přijít. Myslela jsem si, že po rozchodu budu mít tuhle životní etapu za sebou. Roman sice vyváděl, několik týdnů mě naháněl a pronásledoval. Nakonec ale dal pokoj. A pak přišel ten šok.
Byla jsem těhotná. Čekala jsem dítě s mužem, na kterého jsem chtěla zapomenout. Jenže s jeho dítětem pod srdcem by to šlo jen stěží. Bohužel jsem na to přišla až tehdy, kdy bylo pozdě cokoli změnit.
Vždycky mi ho bude připomínat
Dítě jsem si nechala. Nyní jsem v osmém měsíci těhotenství a termín porodu už klepe na dveře. Hrozně se toho bojím.
Ještě více se ale bojím faktu, že by dítě mohlo být Romanovi podobné. Už tak pro mě bude celoživotní vzpomínkou…
Autor: Nikol Kolomazníková
