Pavlína vždy doufala, že z jejího syna bude doktor. Není to tak, že by ho k tomu odmalička vedla, on sám se rozhodl už někdy ve svých deseti letech. Věnoval se dlouhé roky studiu a školu dokončil se skvělými výsledky. Pak se ale rozhodl, že chce vlastně dělat něco úplně jiného.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Nikdy to nebylo tak, že bych syna do čehokoli tlačila. Rozhodoval se sám a já mu dávala volnou ruku. Ale už odmalička byl opravdu chytrý a ve škole měl skvělé výsledky. Když nastoupil po základní škole na střední zdravotnickou, měla jsem opravdu radost,“ popisuje čtenářka.
Po maturitě Milan studoval na univerzitě obor zdravotnictví a dokončil ho se skvělými výsledky. Pak nastoupil jako zdravotní sestra v jedné malé nemocnici, kde si získal několik let praxe. Téměř po patnácti letech, které zasvětil zdravotnictví, se ale rozhodl jinak.
Zjistili jsme, že dělá v baru
„Se synem se příliš nevídáme. Má vlastní rodinu a komunikujeme spolu jen výjimečně. Občas nás navštíví, když ale před nedávnem přijel po dlouhých měsících, oznámil nám, že dělá v baru. To se zcela liší od toho, čím byl ještě před rokem,“ píše Pavlína.
Nejhorší na všem podle čtenářky bylo to, že rodině oznámil změnu povolání jen tak mezi řečí, jako by se nic nestalo. Dokonce se i divil tomu, že se nad tím tolik pozastavili a řeší to.
„Přišel s tím, že v nemocnici už ho to nebavilo. Našel prý před nějakým časem zálibu v míchání nápojů. Když zjistil, že to pro něho je mnohem zábavnější než dělat v nemocnici.
Shodou okolností bylo v baru nedaleko jeho bydliště místo a on se rozhodl ho vzít. Od té doby tráví večery na baru, povídá si se štamgasty, bere sice nižší plat než v nemocnici, ale je spokojený.
To všechno nám Milan řekl, jako by se nechumelilo. Čekal, že ho podpoříme a budeme se o jeho nové zaměstnání zajímat. To se ale spletl. Zpočátku jsme totiž já ani otec nebyli vůbec nadšení,“ pokračuje ve vyprávění Pavlína.
Zahodil všechny ty roky studia
Pavlína dále píše, že po nějaké době se její muž smířil s tím, co Milan dělá, a začal ho dokonce podporovat. „Zajímá se o jeho práci a téměř denně s ním komunikuje. Já se snažím to celé pobrat,“ vypráví.
„Není to tak, že bych mu to nepřála. Několikrát jsem za ním dokonce na baru byla. Ale stále je mi líto, že se vzdal toho všeho, co celé roky studoval. Kdyby se věnoval práci za barem od začátku, neměla bych pocit, že zahodil slibnou budoucnost. Chci pro svého syna to nejlepší. Jako barman nemá moc vysoký plat, v tomhle ohledu mi to povolání přijde strašné. V nemocnici měl více, a navíc pomáhal lidem. Tady se jen baví s opilci, o kterých tvrdí, že jsou to jeho přátelé. Podle mě má zkrátka na víc.“
Pavlína dodává, že se ze všech sil snaží smířit s tím, co její syn dělá. Je mu přes třicet a podle jejích slov nemá žádné právo mu mluvit do života. Jeho rozhodnutí je jistě správné, ale ona to bohužel nedokáže přijmout.
„Jsem ráda, že je šťastný, ale zkrátka mám za to, že kdyby pracoval v nemocnici, měl by se lépe. Je mi trochu líto, že nemá vyšší ambice,“ končí příběh.
Autor: Šárka Cvrkalová
