Petr je jedináček, který se nikdy nedočkal vytouženého sourozence. Právě proto, že byl sám, mu rodiče věnovali veškerou lásku a pozornost. Ačkoli byl vychováván jako jedináček, z jeho chování je nám jasné, že to na něm nezanechalo následky – rozhodně nepůsobí jako rozmazlený synáček, naopak v nás vyvolává dojem, že je to sympatický mladý muž.
Petr za námi přišel po dlouhém váhání a přemlouvání sebe samého. Nemohl se totiž rozhodnout, zda jít s pravdou ven. Před nedávnem se totiž dozvěděl něco, co mu naprosto změnilo život.
Nikdy jsem neměl sourozence, kamarádům jsem je záviděl
„Jako malý kluk jsem často záviděl svým spolužákům a kamarádům, že mají sourozence,“ přiznává nám smutně Petr. „Já žádného sourozence neměl, přitom jsem si hrozně moc přál bratra,“ dodává. „Sice jsem se rodičů ptal, proč nemůžu mít bráchu nebo ségru, nikdy mi ale nedali určitou odpověď. Zdálo se mi, že kolem toho pořád tak nějak mlží.“
Pan Petr dále vypráví o tom, že největší touhu po sourozenci pociťoval v době dospívání, kdy si s rodiči mnohdy nerozuměl a potřeboval spojence.
Rodiče mě zahrnovali láskou, měl jsem úplně všechno
Jelikož Petr vyrůstal sám, dostávalo se mu veškeré pozornosti ze strany rodičů. Neměl nikoho, s kým by se musel dělit o jejich lásku nebo čas, který mu ochotně věnovali. Petr se netají tím, že měl celý život úplně všechno, co potřeboval.
„Sice mi rodiče dali vše, co jsem si přál, ale troufnu si tvrdit, že jsem se nechoval jako nevděčný rozmazlený děcko,“ uvažuje Petr nahlas a vesele se u toho zasměje. „V tu chvíli mi nedocházelo, že mi tím asi něco kompenzují,“ vzpomíná, „prostě jsem to bral tak, že mě mají rádi, proto mi všechno kupují.“
Pravdu jsem se dozvěděl až jako dospělý
„S rodiči jsem měl vždy pěkný vztah,“ pokračuje Petr. Vypráví nám o tom, že si s nimi dobře rozuměl, nezapomene se zmínit o tom, že v období puberty začal mít blíže k tátovi, se kterým přeci jen mohl řešit všechny ty typicky mužské věci.
„Táta byl můj kamarád, parťák i rádce,“ vypráví Petr hrdě. „Vždycky jsem si přál být jako on,“ dodává. Poté se na chvíli zastaví a my tušíme, že v tomto okamžiku nastane v jeho příběhu zlom. „Až před půl rokem jsem se dozvěděl, že jsem celý život říkal táto nesprávnému muži. Úplně mi to změnilo život,“ vydechne.
Můj táta není mým biologickým otcem
Pravda vyšla najevo v okamžiku, kdy Petrův tatínek onemocněl a lékaři pro něho hledali vhodného dárce. Petr se samozřejmě ihned nabídl, ale z testů vyšlo, že se s otcem neshoduje. Tehdy museli jeho rodiče kápnout božskou.
„Všechno to do sebe začalo zapadat,“ vysvětluje nám Petr, jak se situace po tomto šokujícím odhalení vyvíjela. „Můj táta nemohl mít děti, proto před lety rodiče požádali dobrého známého, aby mámě dítě udělal,“ vypráví a velmi nás překvapí.
„Proto jsem nikdy neměl sourozence, naši to nechtěli absolvovat znovu,“ říká. „Sice mě to hodně šokovalo, nemohl jsem to zpracovat, ale nic se nemění na skutečnosti, že mám svého tátu rád. I když není mým biologickým otcem,“ uzavírá Petr s úsměvem na rtech.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
