Dlouho jsem s tím bojoval a snažil se s tím poprat. Několik měsíců jsem sám sebe přesvědčoval, že je to špatně a je potřeba to změnit. Ačkoli jsem se opravdu snažil a dělal jsem maximum, nakonec jsem to nevydržel a cítil nutkavou potřebu se s problémem, který mě tížil, někomu svěřit.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Vybral jsem si člověka, o kterém jsem si byl naprosto jistý, že mě pochopí, a co víc – že mě určitě podpoří. Jenže jsem se šeredně spletl, ačkoli jsem to nečekal ani v tom nejhorším snu.
Na druhé dítě jsem se těšil
Když mi žena oznámila, že je podruhé těhotná, byl jsem samozřejmě rád. Doma už jsme měli čtyřletou dcerku Simonku a já byl rád, že k ní přibude sourozenec.
Těhotenství jsem prožíval s manželkou. První měsíce jí bylo každý den špatně, hodně zvracela, v podstatě nedělala nic jiného.
Staral jsem se o to více o naši malou treperendu a musím říci, že jsme si za těch pár měsíců hodně upevnili vzájemnou vazbu.
Dcera byla krásná, jenže tam bylo nějaké „ale“
Devět měsíců uplynulo jako voda, a najednou se na svět přihlásila i druhá dcerka. S manželkou jsme vybrali jméno Pavlínka. Byla opravdu krásná – celá Simonka, když se narodila.
Zatímco byla manželka v porodnici s druhou dcerkou, já měl hlídání na naši starší. Těch pár dní, které jsme měli jen pro sebe, bylo opravdu parádních.
Když se žena vrátila domů i s miminkem, překvapilo mě, že nejsem tak šťastný, jak jsem si představoval, že budu. Bylo tam zkrátka nějaké „ale“, které jsem si nedokázal vysvětlit.
Dlouho jsem se snažil to uvnitř sebe změnit
Věděl jsem, že druhou dceru miluji, ale zároveň jsem si uvědomoval, že to není takové, jako se starší dcerou. Nechápal jsem, proč to tak je, a trápilo mě to.
S těmito pocity jsem se pral každý den. Kdykoli jsem měl malou pochovat nebo ji třeba vykoupat, přistupoval jsem k ní tak nějak automaticky. Jakoby z povinnosti, nebyla v tom úplně láska.
Nechápal jsem to a dlouho jsem se s tím snažil bojovat. Nikomu jsem to neřekl, protože jsem dobře věděl, že to, jak druhou dcerku vnímám, rozhodně není v pořádku.
Musel jsem se svěřit. Řekl jsem to ženě
Po několika měsících jsem cítil nutkavou potřebu se někomu svěřit. Vybral jsem si pro to člověka, kterému jsem maximálně důvěřoval, a věřil jsem, že mě podpoří.
Přiznal jsem se ženě, jak to cítím, a doufal jsem, že mě pochopí a pomůže mi s tím něco udělat. Strašně moc jsem to chtěl změnit. Jenže se stalo něco, s čím jsem nepočítal.
Ponížila mě před celou rodinou, protože místo toho, aby to se mnou probrala a pomohla mi najít řešení, okamžitě volala své matce a poté i té mojí, aby si stěžovala, co jsem to za hrozného otce, který nemiluje svoji dceru.
Tohle jsem nečekal. U rodiny jsem se okamžitě stal černou ovcí. Nikdo mi nevěřil, že to nedělám naschvál a že s tím chci něco udělat. Kdepak. Akorát jsem se dočkal nadávek a urážek, manželka se od té chvíle ke mně chová odměřeně. Strašně mě to trápí, uvažuji o tom, že vyhledám pomoc odborníka.
Autor: Nikol Kolomazníková
