Na některé profese je třeba mít žaludek. To alespoň tvrdí Petr, který se nám svěřil se svým příběhem. Petr se živí jako právník. I když na něho rodiče byli zpočátku pyšní, dnes se jim raději svými úspěchy nechlubí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Jsem hrdý na všechno, co jsem dokázal. A moji rodiče také. Ale to nejspíš proto, že neznají celou pravdu. Vždycky jim totiž řeknu jenom to, co uznám za vhodné,“ vysvětluje čtenář.
„Samozřejmě, že mě to mrzí. To, v čem jsem nejlepší, jim nemůžu říct. Vím, že by je to ranilo, mysleli by si, že ze mě vychovali špatného člověka. Jenomže tak to zkrátka v mojí branži chodí,“ dodává.
Jsem dobrý člověk. Můj klient ale ne vždy musí být
Petr pracoval už na mnoha případech. Obvykle se jedná o finanční problematiku, dvakrát se ale dostal i k rozvodovému řízení. A někdy je i jemu samotnému situace proti srsti.
„Snažím se být dobrý člověk, ale klienti mě platí za to, abych jim spor vyhrál. A tak, i když vím, že je právo na straně druhého, dělám všechno pro to, abych ten fakt nějak změnil,“ vysvětluje.
Občas je podle jeho vlastních slov situace až nemorální. Samozřejmě má za sebou několik prohraných sporů, ale mnohem více vyhraných. A klienti si ho váží.
„Nepatřím ke špičce, to rozhodně ne. Ale umím zatnout zuby a překonat fakt, že je občas zkrátka život nefér. Někomu ublížím, jinému pomohu, tak to ve světě chodí. Ale rodiče by to nepochopili,“ říká.
„Byli na mě hrdí, když jsem dokončil školu. Neustále mi vštěpovali, abych svoje nadání využil k pomoci lidem. Prý abych se nestal jedním z těch právníků, co ničí vztahy.
Zpočátku jsem v tom byl s nimi za jedno, ale když se člověk pohybuje v takové společnosti jako já, pochopí, že to není tak snadné. A tak jsem se stal přesně tím, čím oni nechtěli, abych se stal.“
Jsou staří a mají jiné názory
Ačkoli Petr přiznává, že to nerad tvrdí, jeho rodiče jsou podle něho stará škola, spoustu moderních věcí nedokážou pochopit. „Kdybych jim řekl, že jsem vyhrál soud pro někoho, kdo psychicky ubližuje své rodině, ranilo by je to,“ říká.
„Pro mě je to ale úspěch. Je daleko složitější vyhrát soudní spor pro někoho, kdo tak úplně nehraje fér, než ho vyhrát straně, která je skutečně v právu,“ vysvětluje.
„Kdybych ale tohle řekl mámě s tátou, nejspíš by se mnou už nechtěli mluvit. Oni mají za to, že pomáhám jenom dobrým. Nepochopili by, že i když občas pomůžu někomu špatnému, jsem vlastně dobrý člověk.“
A tak Petr řeší celou situaci tak, že se rodině svěřuje jenom se soudními spory, u kterých cítí, že jeho rodiče nezklamou. Někdy dokonce situaci trochu přikrášlí nebo změní fakta, aby s rodiči dobře vycházel.
„Je mi to líto, celý život se dřu, a nakonec jim nemohu ani říci, v čem vynikám,“ vysvětluje. „Ale je to tak asi lepší. Oni jsou na mě pyšní, mají ze mě radost a já se se svými úspěchy vypořádám sám.“
Autor: Šárka Cvrkalová
