Pro Petra byla rodina vždy na prvním místě. Jenže poté, co se začal věnovat manželství a dětem, s rodiči se téměř nevídal. Přesto s nimi komunikoval po telefonu a dlouhé roky se s nimi snažil domluvit na návštěvě. Když se po třech letech konečně domluvili, těšil se prý jako malý kluk.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Moji první dceru moji rodiče viděli, když jí byl rok. Druhou neviděli vůbec. Stýskalo se mi po nich a chtěl jsem je zase po dlouhé době vidět. I moje žena se těšila na setkání s nimi,“ vypráví Petr.
„Netušil jsem, jaký to bude šok, když je po tak dlouhé době téměř nepoznám. Hlavně tedy svého otce. To, co jsem spatřil ve dveřích, ale nebylo nic proti vyprávění, které jsem si ten den poslechl.“
Za tři roky zestárli snad o deset let
Petrovým rodičům je skoro 70. Podle toho, co píše, si je ale pamatoval jako poměrně mladě vypadající a vitální osoby. Když je teď spatřil ve dveřích, zarazil se. Měl totiž pocit, že vidí někoho jiného.
„Na mojí mámě bylo vidět, že má poslední dobou hodně starostí. Vrásky na čele a kruhy pod očima naznačovaly, že se už dlouho pořádně nevyspala. Její uvítání sice bylo vřelé, ale i tak jsem z něho cítil smutek,“ popisuje čtenář.
Ještě větší překvapení ho ale čekalo u otce. Muž, který byl vždycky plný síly a energie, se teď sotva držel na nohou a stál ve dveřích s hůlkou, o kterou se opíral. „Čekal jsem, že se mu možná na hlavě objeví šediny, ale překvapilo mě něco jiného,“ popisuje Petr.
„Na hlavě totiž neměl můj otec vůbec nic. Jeho pleška mi hned dala najevo, že něco není v pořádku. Myslel jsem na nejhorší a to se také po krátkém rozhovoru s rodinou potvrdilo.
Nechtěli nám přidělávat starosti
Petr i jeho manželka se snažili mluvit o hezkých věcech. Povídali rodině o tom, jak jejich dcery rostou, jak se jim daří v práci, celou dobu ale viselo ve vzduchu nevyřčené téma.
„Nakonec jsme k tomu došli. Dozvěděl jsem se, že má můj táta rakovinu a že si v posledním roce prošel chemoterapií. Máma z toho byla psychicky vyčerpaná, začala brát nějaké léky a oběma se hodně zhoršilo fyzické i psychické zdraví.
Nechtěli prý mě ani mou rodinu zatěžovat tím, jak se jim vede, proto mi raději jen telefonovali a dlouho se mi vyhýbali. Zvláště prý po tom, co jsem jim oznámil, že mám další dítě.“
Petrovi rodiče si dobře uvědomují, co pro svého syna znamenají. Právě proto se prý od něho distancovali a snažili se mu dát prostor, aby se mohl věnovat vlastní rodině. „Chápu, proč to udělali,“ píše čtenář. „Ale i tak to bolí a jsem z toho zklamaný.“
Teď, když Petr ví, jak se věci mají, je odhodlaný svým rodičům co nejvíce pomoci. „Kdykoli budou něco potřebovat, chci jim být nablízku. Jsou moje rodina stejně jako manželka a dcerky. Nechápu, proč bych se o ně měl starat méně než o ostatní,“ doplňuje.
I když ví, že přesně proto se s ním bavit nechtěli a že dělá přesný opak toho, co by si přáli, nedokáže jednat jinak. „Oni tu pro mě byli vždycky, samozřejmě, že teď jsem tu já pro ně,“ zakončuje svůj smutný příběh.
Autor: Šárka Cvrkalová
