Podle mě, bylo naše soužití ukázkovým příkladem spokojené rodiny, kde nikomu nic nechybí. Ukázalo se, že mojí manželce chybělo něco, co by mě teda vůbec nenapadlo.
Žili jsme spořádaným životem, alespoň takový byl můj dojem
S manželkou jsem se seznámil až v pozdějším věku. Mně bylo 40 let, ona je o pět let mladší. Oba máme z předchozích vztahů každý jedno dítě. Když jsme se společně všichni sestěhovali do mého domu nedaleko za Prahou, vypadalo to, že konečně budeme všichni spokojeni. S Ivankou jsme do sebe byli opravdu zamilovaní, nebyl to sňatek z rozumu. Další velká výhoda byla v tom, že naše děti si také rozuměly, kupodivu, velmi dobře.
Jsem založením kliďas, nikdy jsem nežárlil a nejsem ani podezíravý člověk
Všichni přátelé mi vždycky říkali, že jim připadám, jako tolerantní typ. To také v našem soužití Ivanka oceňovala. Její bývalý přítel byl totiž pravý opak, stále jí něco vyčítal a skoro nikam ji nepouštěl. To mně zase vůbec nevadilo, když se občas zdržela v práci, zašla s kamarádkami na kávu, nebo do divadla. Samozřejmě jsme také trávili čas i společně, ale zkrátka chápu, že každý potřebuje taky svůj prostor, bez svojí druhé polovičky.
Její pozdní příchody a neustálé telefonáty s kamarádkou vzbudily nedůvěru
Nemohl jsem si nevšimnout, jak Ivanka čím dál častěji přichází domů pozdě. Nejdřív jsem to neřešil, může být přece v práci období, kdy je toho hodně. Přišlo mi ale zvláštní, když každý večer koukala do telefonu a usmívala se. Jednou ráno, jen tak, mezi řečí jsem pronesl: „Ivo, ty mě podvádíš?“ Ivanka zůstala stát a asi půl minuty na mě hleděla.
Tuhle otázku rozhodně nečekala. „Jestli jo, tak mi to řekni hned, potřebuju to vědět!“ Ještě chvíli se na mě trochu lítostivě dívala a pak spustila. Řekla mi, že jsem naprosto skvělý partner do života, že konečně má rodinu, jakou si vždycky přála mít.
Prý se mi ale celou dobu bála něco říct
Narovinu mi až teď řekla, že k životu potřebuje i blízkost ženy. Nedokáže prý být bez těch dotyků a porozumění s jinou ženou. Vysvětlila mi, že mě miluje, ale že ony v tomto vždy přesně ví, co ta druhá chce a potřebuje.
Nejprve to pro mě byla velká rána, protože se projevila moje mužská ješitnost. Později jsem se nad tím ale zamyslel a řekl si, že to je pořád lepší, než kdyby si našla chlapa. Tak to beru, jak to je. Občas si tajně pohrávám s myšlenkou, že bychom možná někdy my tři mohli…
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: René Podhrázský
