Být svědkem něčeho takového, jako je kolaps cizího člověka, jistě není nic, co bychom chtěli zažívat dnes a denně. Často jsme totiž přesvědčeni, že přesně víme, jak bychom se v dané situaci zachovali. Skutečnost pak ale může být úplně jiná.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Petr si byl jistý, že pokud by se něco podobného stalo, věděl by si rady. Když však před ním skutečně zkolabovala cizí žena, najednou se úplně zasekl.
Nic podobného se mi ještě nikdy nestalo
Vracel jsem se zrovna z práce. Jako vždy zahleděn do mobilního telefonu, jak už je u mě zvykem. Najednou jsem koutkem oka zahlédl, jak nějaká cizí paní padá na zem.
Zvedl jsem oči od telefonu a viděl starší dámu, která zničehonic upadla přímo na ulici. Najednou jsem nevěděl, jak se mám zachovat.
Ještě nikdy se mi nic podobného nestalo. Přesto jsem si byl sám sebou jistý, že kdyby se něco takového stalo, věděl bych si rady. Jenže nevěděl.
Stál jsem tam jako přikovaný. Nedokázal jsem se hnout z místa
Když se to stalo, ta žena byla jen pár kroků ode mě. Přesto jsem nebyl schopen k ní dojít. Jako bych zamrzl na místě a nedokázal se pohnout z místa.
Viděl jsem, jak nehybně ležela na zemi, vůbec o sobě nevěděla. Místo toho, abych jí běžel na pomoc, prostě jsem tam jen stál a sledoval, jak k ní přispěchala nějaká mladá žena.
Celé to bylo, jako bych to sledoval v nějakém snu. Najednou se kolem té paní seběhlo vícero lidí, někdo volal záchranku, jiný se snažil s paní komunikovat.
Když bylo po všem, začal jsem se za sebe hrozně stydět
Byla to jen otázka minut, než se na místě objevila záchranka. Paní se podařilo probrat a podle všeho si při pádu nic neudělala.
Když bylo po všem, začal jsem se za sebe hrozně stydět. Nikdo mi sice neřekl půl slova, nezazněla jediná výčitka mým směrem, ale viděl jsem to na pohledech.
Bylo mi hanba. Stál jsem tam jako přikovaný, zatímco té paní mohlo jít klidně o život. A to jsem si myslel, že bych v takovém okamžiku neměl problém reagovat. Skutečnost mě ale natolik paralyzovala, že jsem nezareagoval vůbec.
Ještě teď, když si na to vzpomenu, se cítím provinile. Manželka mě sice utěšuje, ať si to nevyčítám, že se to může stát, ale i tak mám často před očima obrázek bezbranné ženy a sebe, jak tam jen stojím a blbě koukám.
Autor: Natálie Kabourková
