Nikdy není pozdě na to začít si hledat nové zájmy. Petrova manželka Karolína se v pětačtyřiceti rozhodla, že chce zkusit něco, co do té doby nikdy nedělala. A on ji v tom podporoval. Ani jednomu z nich nedošlo, jaký by to mohl být v panelákovém bytě problém.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Karolína byla vždycky kreativní. Když zrovna nemalovala, hrála na klavír nebo na kytaru. Před časem se ale rozhodla, že by ráda zkusila ještě jeden nástroj. A i když se říká, že holky nejsou moc dobří bubeníci, podpořil jsem ji,“ píše Petr.
„Když jsem viděl, kolik taková bicí souprava stojí, myslel jsem, že vyletím z kůže. Ale jako správný muž jsem se rozhodl i tak být na straně manželky. A to jsem ještě netušil, že budu muset za pár měsíců investovat mnohem víc peněz do toho, aby vůbec mohla hrát.
První stížnosti přišly po měsíci
Petrova žena začala trénovat a Petr si rychle zvykl na to, že i přes zavřené dveře je bubnování opravu hodně slyšet. „Nevadilo mi to. Nebubnovala v noci, a tak jsem měl za to, že to nikomu nemůže vadit,“ píše.
„Jenže asi po měsíci u nás zaklepala jedna ze sousedek, že jsou bubny slyšet i o tři patra níže a jestli by bylo možné s tím něco udělat alespoň v neděli v době oběda. Omluvili jsme se a manželka začala dodržovat pravidlo obědové pauzy.“
Bohužel podle Petra ani to nepomohlo. Po nějaké době u nich zaklepali na dveře sousedé znovu. A tentokrát v plné síle. „Za dveřmi stálo pět lidí. Prý se potkali na chodbě a mluvili o tom, jak jim vadí naše hlučné chování.
I když jsme se omluvili a řekli jim, že neděláme nic špatně, protože hluk dělá moje žena jen asi dvě hodiny denně, oni trvali na tom, že pokud nepřestaneme, budou si na nás stěžovat a docílí našeho vystěhování.
Když pak pohrozili policií, ujistil jsem je, že nechceme problémy a nějak to vymyslíme. To poslední, co jsem chtěl, bylo dělat si ze sousedů nepřátele. Když odešli, začal jsem přemýšlet, co dál. A nenacházel jsem řešení.
Nakonec jsem jedno našel
Když se Petr svěřil se svými problémy kamarádovi, dostal doporučení, které ho překvapilo. Prý má své ženě pronajmout garáž, ve které by mohla trénovat. „Začal jsem hledat místa v okolí a jedno objevil asi deset minut od domu.“ píše.
„Jenže pronájem garáže není finančně žádná legrace. Kdysi jsme se právě kvůli ceně rozhodli, že budeme auto raději nechávat na ulici. Teď ale není jiná možnost než za garáž zaplatit.
Nakonec se to vyřešilo k našemu prospěchu. Zjistili jsme, že větší garáž stojí jen o něco málo více než malá. Do té se nám pak vešlo jak auto, tak bicí mojí ženy. Přes léto necháváme auto u domu a v zimě ho můžeme uklidit pod střechu.“
Petr teď doufá, že bude Karolínu bubnování alespoň nějaký čas bavit. Bylo by mu líto, kdyby přestala a našla si nějaký nový zájem. I když to prý bohužel nevylučuje.
„Je zkrátka taková. Vždycky se pro něco nadchne a baví ji to nějaký čas, než objeví něco dalšího. Když se ale bubnování nevzdala ani přes všechny ty problémy, myslím, že by jí to mohlo vydržet,“ dodává závěrem.
Autor: Šárka Cvrkalová
