Dívat se na někoho, koho milujeme, jak žije s někým jiným, je mnohdy bolestivé. Ale mít člověka po svém boku, milovat ho a zároveň vědět, že on naše city neoplácí, to je ještě mnohem horší. To alespoň tvrdí Petr, který má už sedm let tak trochu zvláštní vztah.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Když jsem Jiřinu poznal, hned jsem se do ní zamiloval. Dlouhé roky mi trvalo, než jsem ji pozval ven. Už tehdy mě odmítala, ale nakonec se mnou několikrát šla,“ vzpomíná na začátky vztahu Petr.
„Jiřina ke mně byla od začátku upřímná. Řekla mi, že si mou náklonnost uvědomuje, ale že se nikdy necítila stejně. Pokud prý pro ni chci dělat vše, co jí vidím na očích, tak mi v tom bránit nebude, ale nemůže mi slíbit to samé,“ vysvětluje čtenář.
Náš podivný vztah začal fungovat
Petr se snažil Jiřině pomáhat se vším, co potřebovala. V domácnosti jí opravil, co bylo třeba, několikrát se s ním na oplátku pomilovala. Vždy mu ale oznámila, že k němu necítí nic víc, než čistě přátelské pocity.
„Naše přátelství s výhodami se jí začalo zdát praktické. Řekla mi, že nikoho jiného nepotřebuje, protože pro ni dělám všechno, co potřebuje. Náš vztah začal fungovat skoro jako normální.
Jenom s tím rozdílem, že se nikdy nezajímala o to, co dělám a s kým, kdy a jestli vůbec přijdu domů, zda jsem v pořádku. Narovinu mi řekla, že mě bere jako přítele, ale nezáleží jí na mně tolik, aby se starala.“
Petr si po čase zvykl na to, že je mu Jiřina opravdu věrná, uvaří mu, on se nemusí starat o domácí práce, na druhou stranu on zastane spoustu povinností, a ještě jí večer masíruje záda v očekávání, že se mu nějak odvděčí.
„Nějaký čas jsem byl smutný z toho, že je moje láska jednostranná. Pak jsem si ale řekl, že dříve nebo později mi podlehne. Jsme spolu, oficiálně působíme na veřejnosti jako pár, ona mi ale přesto stále každý večer říká se smíchem, že mě stále nemiluje,“ píše čtenář.
Někdy si sám nejsem jistý, co pro ni znamenám
Petr má prý občas dojem, že k němu Jiřina není upřímná. Občas se totiž zdá, že ho ráda má, dokonce že ho miluje. I když mu nedává svou náklonnost najevo, mluví o něm jako o svém příteli.
„Bydlíme spolu, spíme spolu, dělíme se o povinnosti. Už dlouhé roky žijeme jako pár a mám dojem, že kdybych se od ní rozhodl odejít, oplakala by to. I když ona tvrdí, že je to jen moje rozhodnutí a kdybych odešel, našla by si rychle jiného.
Někdy to bolí. Říkám si, zda by nebylo lepší najít si ženu, která by mě milovala a oplácela mi veškeré moje úsilí. Pak jsou ale dny, kdy mám pocit, že je Jiřina ta jediná pravá, a že jí na mně dokonce záleží.“
Petr přiznává, že vztah není dokonalý a je z něho často zmatený. Ani jeho přátelé nechápou, proč s někým, kdo ho jenom využívá, vlastně je. „Každý druhý den se najde něco, k čemu mě Jiřina potřebuje.
Tady něco opravím, támhle jí něco smontuju, jindy ji zase celý den vozím autem po nákupech. Kdyby mě neměla, její život by byl sotva z poloviny tak pohodlný. Já to vše ale zvládám a dál věřím, že jednou se mi přizná, že mě vlastně také miluje,“ končí vyprávění Petr.
Autor: Šárka Cvrkalová
