Když bylo Milanovi osmnáct let, dostal od rodičů naspořené peníze. Doufali, že je utratí za nové bydlení nebo svatbu. Milan místo toho začal cestovat po světě. Když mu peníze došly, prodal všechny své věci. Do redakce nám zaslal dopis, ve kterém vysvětluje, jak svého jednání lituje, jelikož má teď sice spoustu zážitků, ale nemá kde bydlet. Celé mládí žil s jedním malým kufrem a nestihl nastřádat žádný majetek.
Bez pracovních zkušeností nemůže najít práci
„Po střední škole jsem se chystal do světa s našetřenými penězi z brigády. Rodiče mi přispěli výraznou částkou, kterou mi nejprve spořili na vysokou školu, ale já jsem na ni nenastoupil,“ vysvětluje. Milan měl najednou spoustu finančních prostředků a začal cestovat. Nejprve jel do Asie, která ho zajímala už od dětství, poté procestoval některé africké země, nakonec Evropu a Ameriku.
Vydělával si na cestách, ale nestačilo to
Aby peníze jen neutrácel, rozhodl se, že si na cestách bude přivydělávat. Sem tam se na svém výletě přihlásil jako obsluha v restauraci nebo výpomoc do kuchyně, aby vydělal nějakou korunu. Kromě toho pomáhal místním se vším, co bylo potřeba. Jeho výdělky ale byly nízké a nedokázaly pokrýt všechny jeho náklady. Nejdražší ze všeho byly letenky. Ubytování se Milan snažil volit tak, aby nebylo příliš drahé a luxusní.
Přišel čas, kdy mu došly peníze, a rozhodl se usadit
Po několika letech už měl spoustu zážitků a chtěl zůstat na jednom místě déle než pár dní. Viděl mnoho památek, přírodních krás a kultur a chtěl zpátky do své rodné země. Když se po několika letech vrátil, čekalo ho nepříjemné zjištění. Ceny nemovitostí od doby, kdy odjel, značně vzrostly. Práci se mu nepodařilo najít hned v první chvíli a hotely byly příliš drahé. Vše, co mu zbylo, byl jeden batoh.
Nechce skončit na ulici a musí jednat rychle
„Přál bych si, aby se objevila práce, kde bych nemusel navštěvovat spoustu pohovorů a vzali by mě rovnou,“ tvrdí. Celý proces je na něj příliš zdlouhavý a Milanovi už zbývá málo peněz. Nemůže v hotelovém pokoji bydlet navždy, a tak zvažuje všechny možnosti.
„Nedávno jsem navštívil jednu kuchyň, ale chtěli po mně praxi. Vše, co jsem jim mohl nabídnout, byla moje zkušenost s umýváním nádobí v cizích zemích,“ tvrdí zklamaně. Milana už napadlo si vydělávat přednáškami o cizích zemích, ale v jeho rodném městě podobné kulturní akce moc lidí nezajímají. Čas neúprosně běží a Milan se snaží uchytit v jakémkoli zaměstnání.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autorka: Tereza Hotovcová
