Nejsem na to ani trochu pyšný, ale už několik měsíců lžu své ženě do očí. Ba co víc, já lžu úplně všem ve svém okolí. Manželce, dětem i rodičům. Cítím se kvůli tomu pod psa, ale mám pro své chování určité důvody.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Roky jsem se dřel jako mezek. Vždycky jsem vychytal tu nejhorší práci. Chtěl jsem pro svoji rodinu to nejlepší, proto jsem pracoval nad rámec, abych ji finančně zabezpečil. Pak přišel zlom a já dostal výpověď.
Zbavili se mě jako psa
Na posledním místě jsem byl osm let. Dělal jsem tam doslova pitomečka pro všechno. Nadřízení se po mně vozili, kolegové využívali mé dobroty a často na mě přehodili práci, kterou měli udělat sami. Byl jsem nespokojený a jediné, co mě tam drželo, byly docela slušné peníze.
Byl jsem v šoku, když se mě po osmi letech zbavili. Nechápal jsem, jak mohli dát přednost člověku, který ve firmě pracoval jen dva roky, zatímco já se tam dřel na dvanáctihodinových směnách osm let.
Přesto mi dali padáka a nechali si tam lidi, kteří byli pracovně méně zkušení. Zbavili se mě jako psa a důvodem byla nadbytečnost. Ta nejhorší výmluva, co vůbec existuje.
Dal jsem své ženě slib
Manželku zpráva o tom, že jsem dostal výpověď, logicky zasáhla. Do této chvíle jsme se na vedení domácnosti po finanční stránce podíleli, já přitom přispíval větším dílem.
Bylo logické, že dostala strach, jak to všechno zvládneme. Najednou jsme měli vyžít jen z jejího platu a ten nebyl upřímně nic moc.
Proto jsem dal své ženě slib, že si co nejdříve něco najdu. Dokonce jsem se dušoval, že vezmu první nabídku, která mi přijde co cesty, i kdyby to znamenalo, že budu dělat za méně peněz. S tímto mým slibem se spokojila.
Lžu jí do očí už tři měsíce
Od vyhazovu z práce uplynuly už tři měsíce. Když jsem měsíc poté stále neměl práci, žena se zlobila. Já už jí tenkrát tvrdil, že si práci hledám, ale nikde mě nechtějí.
Jenže to nebyla pravda. Nehledal jsem, rychle jsem si zvykl na to, že nic nemusím, že jsem jednoduše zlenivěl. Tehdy jsem si řekl, že si dopřeji pár týdnů volna a pak si najdu práci, aby to žena netáhla sama.
Jenže uplynul měsíc, dva a mně se do práce nechtělo. Když se žena zeptá, jak to vypadá s prací, vymluvím se, že jsem volal na několik inzerátů a posílal životopisy, ale nikdo se neozval. Cítím se jako slaboch, že nad sebou nechávám vyhrát lenost, ale nemůžu se překonat. Je hrozné, že to nechávám na manželce a že jí lžu. Ale jak mám porazit lenost?
Autor: Natálie Kabourková
