Život máme jen jeden a je třeba si ho užít naplno. Někdy ale člověk nejlepší roky stráví soustředěním se na věci, které nejsou tak důležité. Touto ne zcela veselou myšlenkou začíná svůj příběh Radek, kterému po padesátce došlo, co všechno v životě nestihl.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Člověku hodně věcí dojde, až když je už příliš pozdě,“ říká čtenář. „Já jsem se soustředil především na práci a neudělal jsem si čas na to pořádně si užívat života. Teď bych to rád dohnal.“
Podle Radka je sice práce důležitá, on si ale bral přesčasy a trávil v zaměstnání mnohem více času, než bylo potřeba. Soustředil se na výdělek a volný čas pro něho nic neznamenal. Teď lituje toho všeho, co nezvládl.
Nikdy jsem nebyl na pořádné dovolené s rodinou
Radek si myslel, že až bude starší, bude mít dost času na to si užívat. Že si po padesátce splní všechna svá přání. Jenomže mu nedošlo, že na něco z toho bude už pozdě.
„Mám manželku a děti. Ty jsou dnes již dospělé. Nedávno jsem začal mluvit o tom, že bychom mohli konečně vyrazit na společnou rodinnou dovolenou, kterou jim slibuji už dlouhé roky.
Jenže místo nadšeného souhlasu jsem se dočkat výsměchu. Ukázalo se totiž, že oba synové už mají zcela jiné zájmy než jezdit k moři se starými rodiči. Moje manželka navíc dodala, že po těch letech čekání se vlastně už i přestala těšit.“
Začal jsem si plnit jeden sen za druhým
Když dovolená Radkovi nevyšla, rozhodl se, že si splní alespoň svá další přání, na která už dlouhé roky myslí. Začal projížďkou ve sportovním autě, za kterou utratil poměrně velké peníze, ale nakonec si ji neužil.
„Byl jsem na to natěšený, ale během jízdy mi došlo, že se vlastně ani nebavím, že ten mladík, kterého kdysi auta lákala, má dnes doma jednu starou rachotinu na cestu do práce a vlastně ho to příliš nezajímá,“ popisuje zklamaně.
Dále se rozhodl zajít se syny na hokejový zápas. Jenomže zatímco dřív doma sledovali každé utkání v televizi s nadšením, nakonec se ukázalo, že s ním šly děti na stadion jen ze soucitu.
„Celou dobu si hráli s telefony a na konci ani pomalu nevěděli, kdo vlastně vyhrál. Byl jsem zklamaný, horší ale bylo, když mi došlo, že jsem si zase jen plnil sen, který jsme si s chlapci slíbili, když jim bylo asi deset.“
Už se raději ani neptám
Radek v sobě dusí několik dalších přání, ale raději už si je nechává jenom sám pro sebe. Je mu totiž jasné, že kempovat k řece by s ním také nikdo nejel. „Chtěl jsem alespoň jednou strávit léto u vody.
Ale moje žena by se mi vysmála, že už na spaní pod stanem nemá věk. Synové by takovou zábavu neocenili a mezi přáteli nemám nikoho, kdo by takovému koníčku holdoval,“ svěřuje se.
„Nakonec možná pojedu v létě pod stan sám. Vezmu si prut na ryby a nějaký čas zůstanu v přírodě. Nejspíš mi nakonec dojde, že si opět jen plním přání mladíka, které jsem dávno prošvihl, ale i tak to vyzkouším,“ zakončuje vyprávění.
Autor: Šárka Cvrkalová
