V práci jsem dostal nabídku, kterou jsem si nemohl dovolit odmítnout. Už delší dobu jsem totiž aktivně usiloval o povýšení a daná příležitost se k němu neodmyslitelně pojila. Bylo mi jasné, že kdybych nadřízenému řekl ne, o povýšení bych si mohl nechat leda tak zdát.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Proto jsem jeho nabídku prakticky bez rozmýšlení přijal a teprve poté si uvědomil, že jsem se o tom mohl poradit se svojí přítelkyní. Byla tu totiž jedna věc, kterou jsem od ní nutně potřeboval.
Musel jsem na měsíc odjet
Pracovní nabídka se týkala měsíčního pobytu v zahraniční pobočce naší firmy. I z toho důvodu je snad pochopitelné, že jsem si takovou příležitost nemohl nechat ujít.
Zpočátku jsem nevěděl, jak o tom řeknu přítelkyni. Nejenže jsem měl na měsíc odjet, ale zároveň jsem potřeboval, aby se na celý měsíc postarala o mého psa. Bál jsem se, že to pro ni bude problém.
Slíbila mi, že se o něho postará
Já a Simona jsme spolu necelý rok. Teprve před nedávnem jsme se sestěhovali do společného bytu, který sdílíme i s mým čtyřnohým kamarádem Hugem. Hugo je kříženec, kterého jsem si před šesti lety přivezl z útulku.
Simona byla mým odjezdem zaskočená, vzápětí ale souhlasila s tím, že jsem zkrátka neměl jinou možnost a po té příležitosti jsem musel skočit.
Zároveň mi také slíbila, že se o Huga postará a já se nemusím bát, že by to ten měsíc beze mě nezvládli. S tímto vědomím jsem o týden později odjel.
Zpočátku jsem měl trochu obavy
Několik prvních dní jsem měl obavy, že jsem Huga nechal Simoně napospas. Z našich telefonátů jsem ale usoudil, že je doma všechno v pořádku a že to ti dva beze mě zvládají úplně v pohodě.
Zbytek mého pracovního pobytu jsem prožil v klidu, o to více jsem se na ty dva moje miláčky těšil. Bohužel jsem ale netušil, co mě čeká po příjezdu domů.
Jak mu to mohla udělat?
Simona byla zrovna v práci a Hugo čekal v našem bytě úplně sám. Moc jsem se na něho těšil. Když jsem ho ale po svém návratu poprvé viděl, nevěděl jsem, co si o tom mám myslet.
Našel jsem svého psího miláčka oblečeného do nějakého směšného psího oblečku. Nejdříve jsem nevěděl, jestli se smát, nebo brečet. Vypadal fakt zkroušeně, očividně mu to nebylo pohodlné. A já se mu nedivil, ten obleček byl směšný a minimálně o dvě velikosti menší.
Když se přítelkyně vrátila domů, místo láskyplného setkání po měsíci jsme se pohádali. Vynadal jsem jí za to, co Hugovi prováděla. To není panenka nebo hračka, proboha.
Byla sice chvíli uražená, ale pak se přišla omluvit. A všechny ty trapné oblečky, které během toho měsíce stihla Hugovi pořídit, šly okamžitě z domu.
Autor: Natálie Kabourková
