Po Lence jsem vždycky tajně pokukoval, byla to opravdu moc krásná žena. Bohužel ale byla už nějaký ten rok zadaná a s přítelem vypadala velmi šťastně. Přesto jsem se neubránil dychtivému pohledu, kdykoli jsme se na chodbě v našem panelovém domě potkali. Kdybych ji znal dříve, než se stihla dát dohromady s tím rádoby frajerem, určitě bych ji pozval na rande.
Byli jsme jen sousedé
Ačkoli jsme bydleli v bytech hned vedle sebe, nebylo mezi námi vůbec nic než obyčejný sousedský vztah. Lenčin přítel ji totiž držel dost zkrátka a dával si dobrý pozor, s kým se jeho milá baví. Ve mně asi vycítil potencionálního konkurenta, proto ji ode mě držel dál. S Lenkou jsme proto spíše ze zdvořilosti sem tam prohodili pár slov, ale víceméně jsme se vždycky jen slušně pozdravili a každý si šel po svém.
Dlouho jsem ho neviděl
Lenčin přítel byl u ní tzv. pečený vařený, proto nemohlo uniknout mojí pozornosti, že jsem ho u nás v paneláku už nějakou dobu neviděl. Navíc jsem Lenku poslední dny potkával zasmušilou a s hlavou sklopenou k zemi. Když jsem si dal jedna a jedna dohromady, rázem mi to došlo. Museli se rozejít!
Možná to bylo netaktní, ale jednoho odpoledne jsem se sousedky nenápadně zeptal. Ta moji domněnku se slzami v očích potvrdila a já ji pozval na kafe, aby přišla na jiné myšlenky. Vážně jsem v tom nic jiného nehledal, jen mi jí bylo líto a nechtěl jsem, aby seděla doma sama a smrkala do kapesníků.
Stali se z nás přátelé
Zdroj: 123RF.COM
Začali jsme se vídat stále častěji. Jako přátelé jsme chodili do kina, na výstavy nebo do muzeí, což byla naše společná záliba. Lenka mě k sobě domů několikrát pozvala na večeři, samozřejmě ve vší počestnosti a musím uznat, že vařit vážně uměla. Stali se z nás dobří přátelé, jenže čím více času jsme spolu trávili, tím více jsem si uvědomoval, že Lenku vnímám jako něco mnohem více. Sám sobě jsem musel přiznat, že jsem se do ní zamiloval.
Nevěděl jsem, jak se ke své lásce přiznat
Najednou jsem nevěděl, jak Lence říct, co k ní cítím. Nevypadalo to, že by plánovala návrat k příteli, většinu volného času teď trávila se mnou a já vycítil, že by to mohla být moje šance. Chtěl jsem to naplánovat tak, aby moje vyznání bylo nečekané a romantické. Koupil jsem velkou kytici růží a se srdcem až v krku zazvonil u Lenčiných dveří. Neotevřela mi ale ona, místo ní stál ve dveřích její bývalý přítel a se smíchem si mě prohlížel od hlavy až k patě. Pochopil jsem a zbaběle se schoval za dveřmi svého bytu.
Lenčin přítel jí samozřejmě pověděl o jednom ubožákovi s kytkou v ruce, protože druhý den přišla, aby mi sdělila, že se k sobě s přítelem vrátili.
Autor: Nikol Kolomazníková
