Za svůj život jsem toho zažil už hodně a dovolil bych si tvrdit, že jen tak něco mě nedokáže rozhodit. Ještě donedávna jsem si myslel, že zkousnu ledasco. Ale pak jsem navštívil sklep svého souseda a příjemně mi tam rozhodně nebylo.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nastěhoval se do vedlejšího domu tak před třemi lety. Je to trochu podivín, sice pozdraví, ale sám do rozhovoru nezabředne. Neměl jsem ani tušení, čemu se věnuje, a především – co schovává u sebe ve sklepě!
S nikým se příliš nebavil
V domě hned vedle nás před lety bydlel starší manželský pár. Nejdříve bohužel zemřela paní, o půl roku později ji manžel následoval.
Jejich děti byly od pohledu fajnovky, bydlet ve starém domě, a ještě k tomu na vesnici? Kdepak, to pro ně nebylo. Dům dali na prodej.
Nastěhoval se tam muž asi mého věku, na prvního pohled takový podivín. S nikým ve vesnici se moc nebavil, sám od sebe kontakt nevyhledával.
Lepší ho neřešit
Jelikož jsem odjakživa družný typ a rád si s lidmi povídám, měl jsem několikrát nutkání dát se do řeči se sousedem. Přeci jen bydlel hned vedle.
Manželka mě od toho zrazovala. Lidi ve vesnici o něm nemluvili zrovna hezky a ona se nechtěla dostat do řečí, že zrovna my se s ním nějak vybavujeme.
Tak jsem se rozhodl, že si ho nebudu všímat. Mé pozornosti ale neuniklo, že kolikrát vycházel z domu třeba pozdě večer a tahal s sebou pytle. Ale neřešil jsem to, nic mi do toho nebylo.
Pozval mě k sobě a tím mě zaskočil
I když vedle nás bydlí už třetím rokem, teprve před nedávnem se stalo, že mě pozval k sobě. Nikdy předtím jsem v tom domě nebyl a soused mě tím hodně zaskočil.
Jak jsem čekal, jeho domácnost hodně vypovídala o tom, kdo v ní žije. Neuklizeno, pavučiny a nepříjemný zápach. S tím jsem vlastně tak nějak počítal.
Soused mi pak řekl, že mi chce ukázat svůj koníček. Zavedl mě do sklepa, kde to tedy taky dvakrát nevonělo. Když jsem se rozhlédl okolo sebe a viděl to všechno, polil mě studený pot.
Je to opravdu zvláštní člověk!
Soused měl opravdu netradiční koníček. Nic takového jsem ještě nikdy předtím neviděl. Jeho sklep byl plný mrtvých zvířat – respektive jejich hlav připevněných na dřevěných deskách.
Mluvil o tom tak zapáleně a já se nestačil divit. V naprostém ohromení jsem se rozhlížel a nebylo mi příjemné vidět všechna ta mrtvá zvířata přibitá na stěnách.
Nechtěl jsem se souseda dotknout, proto jsem předstíral, že jeho koníček obdivuji. Ve skutečnosti už jsem chtěl být venku. Tohle bylo děsivé!
Doma jsem to řekl manželce, byla vyděšená skoro jako já, a to jen z mého vyprávění. Usoudil jsem, že opravdu bude lepší, když se budu sousedovi vyhýbat. Nikoho nesoudím, ať si každý dělá, co chce, ale znovu už toho být svědkem nemusím.
Autor: Nikol Kolomazníková
