Jako dítě jsem vyrůstal na vesnici a musím říci, že mi na vesnickém životě nikdy nic nechybělo. Bydleli jsme s rodiči v menší vesničce, kde k sobě měli sousedé tak nějak blíž, vzájemně jsme si pomáhali. Jasně, tohle všechno bylo před několika lety, nicméně když jsem se po střední škole přestěhoval do hlavního města, hned mi bylo jasné, že tudy má cesta nepovede.
Vesničan ve velkoměstě
Ještě teď si živě vzpomínám, jak jsem se tenkrát cítil. Doslova jako naprostý vidlák ve velkém městě, všechno na mě bylo moc velké, rušné a uspěchané. Ačkoli jsem se po pár měsících aklimatizoval, nikdy jsem si na ten městský život pořádně nezvykl.
Zlepšilo se to ve chvíli, kdy jsem poznal Marii – moji současnou ženu. Maruška je holka z města, narodila se v Praze a odmalička vyrůstala v této betonové džungli. Dokázala mě pro život ve městě nadchnout, najednou jsem viděl i světlé stránky velkého města a rázem byl můj život veselejší. A to samozřejmě i díky Marušce, kterou jsem si po pěti letech naší známosti vzal.
Zdroj: 123RF.COM
Tiše jsem trpěl
Jak roky plynuly, přestával jsem vidět všechny ty výhody, které jsem ve městě díky manželce objevil. Najednou jsem začal čím dál častěji myslet na to, jak by se nám žilo na vesnici. Svěřil jsem se s pocity ženě, ale nesetkal jsem se s porozuměním. Ba spíše naopak. Žena se mnou byla raz dva hotová, jí totiž život ve městě naprosto vyhovoval. Nechtěla a ani neplánovala na tom cokoli měnit. Já nadále tiše trpěl a s každým dalším dnem jsem byl odhodlanější, že na tom svém trápení něco změním.
Začal jsem jednat. Za zády manželky
Zdroj: 123RF.COM
Aniž bych o tom manželce řekl, rozjel jsem takový svůj malý projekt – začal jsem hledat bydlení v okolních, klidnějších vesnicích. Trvalo to pár týdnů, ale pak se mi do rukou dostala nabídka, které nešlo odolat – rodinný domek s prostornou zahrádkou za cenu, která byla více než lákavá. Neváhal jsem ani minutu, hned jsem si domluvil schůzku s realitním makléřem a dva týdny nato už jsem domeček vlastnil.
Žena o ničem nevěděla a podle toho taky vypadala její reakce. Když jsem jí oznámil, že se budeme stěhovat, strhla se z její strany neskutečná lavina výčitek a odporu. Tušil jsem, že nebude nadšená, ale že jí to až takhle vykolejí? To jsem nečekal.
Žena mi to neodpustila
Stěhování bylo sice zdlouhavé, ale pro mě o to příjemnější díky vidině, že se opět vracím ke klidnému vesnickému životu, který mi ty roky tak šíleně chyběl. Žena se s přestěhováním z města na vesnici, kde najednou nemá tucet obchodů na dosah ruky, kosmetičku hned za rohem nebo kadeřnici na každém kroku, doposud nesmířila. Už je to skoro rok, co bydlíme v menší vesničce, a podle mě nám nic nechybí. Manželka na to ale má úplně jiný názor a moje rozhodnutí mi neustále vyčítá.
Autor: Nikol Kolomazníková
