Radovan je chlap jako hora. Měří skoro dva metry, dvakrát týdně posiluje a rozhodně to není žádný brouček ani mazlíček. Ale jeho žena si to myslí. A Radovan se svěřuje, že přátelé se mu už delší dobu smějí, a on se proto za svůj vztah stydí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Miluji ji a lichotí mi, jak se ke mně chová. Jenže to přehání. Někdy mě vytáčí i doma tím, jak sladce mi říká. Když to ale udělá venku před mými přáteli, tak z toho šílím,“ přiznává.
Jsem s ní už dlouho. Ani nevím, kdy se sladkými řečmi začala
Radoval je ženatý už sedm let. Už předtím žil s manželkou nějaký čas na hromádce. „Na data jsem byl vždycky špatný a nevím přesně ani to, kolik let spolu jsme,“ směje se. „Ale jsem si jistý, že na začátku vztahu mi říkala jenom Ráďo, což bylo ještě docela v pohodě.
Jenomže pak přišla dcera, o rok později syn a o dva roky později druhá dcera. A to neustálé šišlání na malé děti jí nejspíš zůstalo,“ popisuje čtenář. Přiznává, že on sám se k dětem choval stejně, ale jeho mluva pak podle jeho slov alespoň nepřešla k ostatním.
„Nevím, kdy se to přesně stalo, ale jeden čas mi začala říkat medvídku. To se líbilo i dětem. A mně to přišlo roztomilé, protože jsem v medvědovi viděl ochranáře, zároveň ale roztomilého plyšového méďu, co pomazlí ženu i děti. Jenomže potom začaly ty další přezdívky,“ svěřuje se Radovan.
Dnes je pro svou manželku brouček, zlatíčko, cukroušek. A to nejen doma. „Našim dětem už je dvanáct, deset a devět let. I ony chápou, že je to pro mě občas trapné, a dokonce několikrát řekli své mámě, aby s tím přestala. Ona se tomu ale jen směje.
Před kamarády vypadám hloupě. Navíc mě mrzí, že už mi neříká jménem
Nejhorší je podle Radovana skutečnost, že mu manželka sladkými přezdívkami říká i mezi přáteli. „Ostatní se mi smějí, protože opravdu se svými sto deseti kily nevypadám jako cukroušek,“ říká Radovan.
S přáteli se několikrát bavil o tom, jak to mají doma oni. „Přiznali se, že i jim žena občas dá nějakou tu sladkou přezdívku, ale nikdy by s nimi takhle nemluvila venku. Měl bych prý o tom se ženou mluvit. O to jsem se pokoušel, ale ona nedokáže přestat, i když mockrát slíbila, že už to neudělá.“
Radovanovi vadí ještě jedna věc. Od té doby, co se stal medvídkem a zlatíčkem, manželka už ho neoslovuje jeho jménem. „Líbilo se mi, když mi říkala Ráďo, nebo prostě Radovane. Je to mé jméno. Ale od té doby, co jsem pro ni zlato, jako by ho už neznala.
Je mi to líto, protože mi přijde, jako by se jí mé jméno nelíbilo a ona už ho nedokázala vyslovit. Mluvil jsem s ní o tom, ale nic se nezměnilo. Každopádně svou ženu miluji a to, jak mě oslovuje, na tom nic nezmění. Byl bych ale rád, kdyby s tím přestala,“ dodává Radovan.
Autor: Šárka Cvrkalová
Názor odborníka
Komunikace je základem každého vztahu. To platí dvojnásob, když se jedná o vztah partnerský. Pokud se svou manželkou Radovan tuto záležitost již řešil, avšak neúspěšně, bylo by vhodné to s ní opět do detailů probrat. Možná to manželka totiž nepovažovala za tak závažnou věc nebo si myslela, že to Radovan nemyslel vážně nebo jednoduše netuší, jak moc ho to trápí. Bylo by tedy na místě takzvaně „vyložit karty na stůl” a zdůraznit, nakolik je to pro něj podstatné.
Muži mají někdy problémy vyjadřovat v komunikaci své emoce, zvláště pokud by tím museli projevit něco, čím by se mohli (z jejich vlastního leč mnohdy zkresleného úhlu pohledu) jevit jako přecitlivělí či slabí. Jenomže i dvoumetrový svalnatý chlap má uvnitř emoce jako každý jiný člověk. A s partnerem či partnerkou je třeba dokázat sdílet nejen své radosti, úspěchy či veselost, ale právě i své obavy, strasti nebo pochyby.
Mnohdy též dochází k tomu, že se partneři bojí se svým partnerem probrat nějaké citlivé téma, které se jich vnitřně hodně dotýká. To vše ze strachu z možného konfliktu či hádky nebo reakce partnera. Tím, že o tom však se svým protějškem nemluví, se mohou jeden druhému navzájem odcizovat a po nějaké době to může v lepším případě skončit tak, že nebudou v domácnosti žít spolu, ale jen vedle sebe.
