V pozůstalosti po babičce jsem našel mnoho věcí, které mi babičku připomněly. Ležely na půdě mých rodičů, kde se na ně po babiččině smrti tak nějak zapomnělo.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Objevil jsem je náhodou. Hledal jsem u našich nějaké staré dokumenty a objevil pár krabic, do kterých rodiče před lety uložili babiččiny věci. Když jsem se jimi probíral, vracely se mi vzpomínky na babičku. Pak jsem našel i její deník. Ačkoli bych to dělat neměl, začetl jsem se do něho.
Ležely tam bez povšimnutí už pět let
Babička zemřela před pěti lety. Tehdy jsme její věci probrali, většinu vyhodili, něco dali do bazaru a pár věcí uložili do krabic.
Jelikož já bydlím v bytě ve městě a moje sestra žije v zahraničí, ujali se toho mála, co jsme si po babičce nechali, moji rodiče.
Věci dali na půdu a tam ležely bez povšimnutí už pět let. Věděli jsme, že tam jsou, ale nikdo neměl potřebu se jimi probírat.
Narazil jsem na ně náhodou
Ani já pro ně na půdu nešel cíleně. Hledal jsem tam staré papíry, které jsem potřeboval, a krabice s babiččinými věcmi jsem našel náhodou.
Začal jsem se jimi prohrabovat. Každá z nich mi připomněla babičku, se kterou jsem prožil krásná léta. Měl jsem na ni hezké vzpomínky.
Když jsem objevil ručně psaný deník, v prvním okamžiku jsem ho odložil stranou. Číst si cizí deník? To se přece nedělá. Jenže mi to nedalo, nakonec jsem ho otevřel a pár stránek si přečetl.
Vypadl na mě dopis, který mě šokoval
Při čtení z deníku vypadl dopis. Byl napsaný na zažloutlém papíře, což mě utvrdilo v tom, že ho někdo psal už hodně dávno.
Slova v něm psaná mě šokovala. Něco takového bych nečekal. Moje babička měla roky obrovské tajemství a nikomu o něm neřekla!
Nechala si to pro sebe
Babička a děda pro mě vždycky byli obrovským vzorem. Byli k sobě tak hodní, vstřícní a milovali se až do posledních společných dní.
Z dopisu jsem se ale dočetl pravdu, kterou si babička nechala pro sebe. Nějaký muž se s ní v dopise loučil. Psal, že není schopen přijmout dítě, které nosí pod srdcem.
Tím dítětem musel být můj otec. Pochopil jsem, že ten muž babičku tenkrát opustil, když byla ještě těhotná. Poté si našla nového partnera a toho jsem celý život považoval za svého dědu, ačkoli jím doopravdy nebyl.
Dopis na rozloučenou si babička z nějakého důvodu nechala. Ačkoli to pro ni muselo být hodně bolestivé, měla ho u sebe celý život. Rozhodl jsem se ctít její rozhodnutí a tajemství jsem si nechal pro sebe. Pravda by stejně nikomu nepřilepšila.
Autor: Nikol Kolomazníková
