Se svou ženou žije Richard sedm let. Společně vychovávají pětiletou holčičku a tříletého chlapce. Pro své děti by oba rodiče udělali všechno, jenže podle Richarda existují hranice, které by se neměly překračovat.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Nastavili jsme si se ženou jasná pravidla. Já i ona poměrně hodně pracujeme. O děti se nám stará moje sestra, které platíme jako chůvě. Už dříve jsme se dohodli, že nikdy žádné zvíře mít nebudeme. Nemáme na něj zkrátka čas ani prostor,“ vysvětluje Richard.
Během volného dne chtěla udělat dětem radost. Nečekal jsem, že se vrátí se štěnětem
Ten den vstala Richardova žena brzy. Dětem zabalila batůžky se svačinou a prohlásila, že je bere na výlet. „Já jsem byl po noční, tak jsem ještě vyspával. Slíbila mi, že se vrátí kolem poledne,“ říká čtenář.
Když se ale jeho manželka vrátila, nestačil se divit. Nikdo mu totiž předem neřekl, že bude v rodině najednou o jednoho člena víc. „Děti už od dveří nadšeně volaly, že mám jít pozdravit malého Ricka. Netušil jsem, kdo to je, dokud jsem chlupatou kuličku nespatřil.“
Richard nechtěl v tu chvíli kazit dětem radost, zároveň se ale neudržel a oznámil jim, že si o tom s maminkou musí promluvit a že pejsek nejspíš poputuje zpátky do útulku.
„Anička i Filípek začali oba brečet. Jako kdyby to slyšelo i to štěně, začalo kňučet a moje žena se na mě zadívala zlostně. Přitom jsem to byl já, kdo by se měl zlobit. Takové rozhodnutí jsme měli zkonzultovat jako rodina, nikdy bych ho nedopustil,“ říká.
Pohádali jsme se. Pes nám zůstal, ale nevím, co s ním bude dál
Richard se ten večer s manželkou pohádal. Zatímco on argumentoval tím, že si psa nemohou časově dovolit, ona mu oznámila, že dětem slibuje zvířátko už dlouho a teď přišla vhodná chvíle.
„Jenže děti jsou malé, psa budou jen tahat. Pes potřebuje pevnou ruku a páníčka, který má čas. Ten ani já, ani moje žena nemáme. Teď se každý večer nutím dojít s ním ven, ale je to náročnější, než by se mohlo zdát,“ přiznává Richard.
Navíc se ukázalo, že Richardova sestra, která nikdy doma psa neměla, má nejspíš na jeho chlupy alergii. „Stěžuje si, že když děti hlídá, neustále kašle a musí se držet od psa dál. Což je problém, když po něm stále něco uklízí.“
Richard neví, co by měl nyní dělat. Po měsíci péče už psa vrátit nemohou, sám uznává, že si ho i oblíbil a dětem by to nemohl udělat. Na druhou stranu je mu jasné, že až štěně vyroste, bude potřebovat mnohem víc péče, pozornosti i prostoru. V malém bytě je ho totiž všude plno.
Autor: Šárka Cvrkalová
