Až do svých patnácti let jsem nevěděl, že Aneta není moje sestra. Žil jsem s ní a s rodiči odmalička, nikdy mě nenapadlo se na to ptát. Když jsem se narodil, bylo jí pět let. Jak jsem vyrůstal, starala se o mě, hrála si se mnou, byla ten nejdokonalejší starší sourozenec, jakého jsem si mohl přát.
Bylo jí dvacet, když se měla odstěhovat na kolej. Byl jsem smutný, že ji nebudu vídat každý den. Tenkrát mi teprve řekli, jak je to ve skutečnosti. Ten den jsem se dozvěděl, že Aneta není moje biologická sestra.
Byla adoptovaná. Na mojí sourozenecké lásce k ní to zprvu nic nezměnilo
Rodiče se báli, že nikdy nebudou moct mít děti. Doktoři dávali mojí matce minimální šanci, a proto se naši rozhodli pro adopci tehdy tříleté dívky. Jenomže se stalo, že jsem se i přes všechna tvrzení lékařů narodil já. Když jsem se to dozvěděl, byl jsem zmatený, možná trochu naštvaný, že mi to neřekli dřív. I tak jsem ale Anetu ujistil, že je moje starší sestra a vždycky bude, na tom se nic nemění.
Každý víkend se vracela k rodině a přes týden trávila čas na kolejích kvůli studiím. Byl jsem rád, kdykoli jsem ji viděl. Jenomže jak šel čas, já začal trávit dny venku s kamarády, změnil jsem se, sestru jsem doma prakticky jenom potkával. Trochu jsme se odcizili, i když to stále byla a je moje nejbližší osoba.
Zdroj: 123RF.COM
Sestra se vrátila na vesnici. Cítím mezi námi jiskření
Když Aneta dokončila školu, pracovala nějaký čas v Praze. Brzy jí ale začala scházet vesnice, a tak se vrátila do rodinného domu. Rodiče jsou už v důchodu, starají se o dům, já se sestrou dojíždíme do práce, přispíváme na bydlení a staráme se o domácnost, jak se dá. Aneta se za ty roky, co jsme se nevídali pravidelně, změnila. Je milá, vtipná, krásná. To byla i dřív, ale nějakým způsobem ji teď přesto vidím jinak.
Často spolu chodíme ven a naše rozhovory se od vzpomínek na dětství přes pracovní debaty posunuly až k lichotkám. Cítím, že i ona mě vnímá jinak než jako bratra. Nejsme biologicky nijak spříznění, oba si uvědomujeme, že bychom mohli zajít i dál než jenom k lichotkám. A oba to chceme.
Bojíme se ale, že by to rodiče brali špatně. Jsem zamilovaný do vlastní sestry. Do té, která si se mnou jako s malým klukem hrála na indiány a ukazovala mi, kde mají rodiče schované sladkosti, které jsme pak po nocích společně kradli. A ona je ochotná moje pocity opětovat, jenomže stojí nám za to ranit rodiče, kteří nás vychovávali jako sourozence?
Autor: Šárka Cvrkalová
