Robertovi se nedávno stalo něco, co by rozdýchal jen málokdo. Uprostřed noci se probudil a šíleně se vylekal. Aniž by to mohl ovládat, začal křičet.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Se svou děsivou zkušeností se rozhodl svěřit. Napsal nám e-mail, ve kterém hned z kraje předpokládal, že pokud by se něco podobného stalo vám, určitě byste byli taky vyděšení k smrti!
Stála přímo nade mnou
„Večer jsem uléhal do postele vedle své přítelkyně Dáši. Ostatně jako kterýkoli jiný večer předtím,“ píše Robert.
Robert a Dáša spolu žili rok a za celou dobu se nic takového nestalo. Proto Roberta ani nenapadlo, že by něco tak děsivého mohl zažít.
„Probudil jsem se uprostřed noci bez nějakého důvodu. Prostě jsem procitl,“ vysvětluje. „Byla tma, zamžoural jsem před sebe. Někdo přede mnou stál,“ pokračuje.
Hrozně jsem se vylekal
Před Robertem někdo stál. Něco takového nečekal a strašně ho to vystrašilo. Neovládal to, začal křičet.
„Kdybyste se probudili a někdo před vámi stál ve tmě, určitě byste reagovali stejně jako já,“ píše Robert. „Ještě nikdy jsem se tak nevylekal a ten křik přišel naprosto spontánně.“
Když Robert začal křičet, postava před ním sebou cukla. Situace to byla celkově velmi zmatená a Robert v první chvíli nevěděl, co se bude dít.
Proč mi to neřekla?
„Jen co jsem se vzpamatoval, došlo mi, že ta postava přede mnou je moje přítelkyně Dáša,“ dozvídáme se od Roberta.
Něco takového nečekal. Dáša byla zmatená stejně jako on. Podle všeho nevěděla, že se zvedla z postele a postavila se nad svého přítele.
„Byla náměsíčná a vůbec o sobě nevěděla,“ vysvětluje Robert. „Svým křikem jsem ji vystrašil, lekla se tak moc, že dokonce začala brečet. Ptal jsem se, proč mi neřekla, že je náměsíčná. Prý to nevěděla,“ dodává.
Bude se to stávat častěji?
Robert a Dáša žijí ve společné domácnosti už rok a nikdy předtím se to nestalo. Robert ale přiznává, že je možné, že Dáša už někdy náměsíčná byla, jen si toho nevšiml.
„Vím, že za to nemůže,“ píše. „Ale ta představa, že se zase někdy probudím a uvidím ji ve tmě stát vedle mé postele, mě upřímně děsí,“ netají se.
Autor: Nikol Kolomazníková
