Roky jsem jen tiše přihlížel. Dal jsem na slova své ženy, která tvrdila, že takhle je to pro naši dceru nejlepší. Nezasahoval jsem, nemíchal se do toho. Jenže poslední dobou jsem měl stále nutkavější pocit, že tohle není tak úplně v pořádku. A že budu muset zasáhnout.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
S manželkou máme jen jednu dceru Simonu. Sice jsme chtěli ještě minimálně jednoho potomka, ale nebylo nám přáno. Proto se žena hodně upnula právě na Simonku, od které už jako od malé holčičky hodně očekávala.
Chtěla jí dopřát vše, co sama neměla
O své manželce Veronice vím, že to jako dítě neměla jednoduché. Pochází ze čtyř sourozenců, její rodiče nikdy nebyli při penězích a dětem nemohli dopřát vše, co by chtěli.
Proto vím, že nemohla chodit na žádný kroužek, protože na to nebyly peníze. Nemohla chodit tancovat, nikdy se nenaučila hrát na klavír, nikdy neměla příležitost zapsat se do tenisového kroužku.
O to více se upnula na představu, že naší dceři dopřeje vše, co ona sama jako dítě mít nemohla. Nejdříve mi to přišlo jako krásné gesto, i já chtěl našemu dítěti dopřát vše, co by bylo v mých silách. Jenže manželka to začala přehánět.
Měla na ni čím dál větší nároky
Jen co se Simonka naučila chodit, už ji žena přihlásila do tanečního kroužku. Jak rostla, zájmových činností začalo přibývat. Už to nebyl jen tanec, ale také klavír, tenis, malování.
Nejdříve jsem si toho nevšímal. Měl jsem za to, že je to pro dceru dobře, když může dělat tolik věcí. I žena byla toho názoru, že takhle je to pro Simonu nejlepší.
Později jsem si všímal, že má manželka na naši dceru stále větší a větší nároky. Chtěla ji zapisovat do dalších kroužků, takže Simonce nezbýval prakticky žádný volný čas. Ze školy chodila rovnou na kroužek, někdy měla dokonce dva denně.
Manželka to přehnala. Musel jsem zasáhnout
Dceři je třináct let a já už si asi tři nebo čtyři roky všímám, že ji to nebaví. Neřekne to nahlas, protože maminku nechce zklamat, ale je na ní vidět, že by měla ráda více volného času.
Posledně se stalo něco, co mě donutilo zasáhnout a jít proti své ženě. Dcera měla před vystoupením. Měla hrát na klavír a zahrát sólo. Jenže se jí to nepovedlo, udělala jednu malou chybu. Věřím, že si toho většina lidí ani nevšimla, hrála moc krásně. Ale pro moji ženu to bylo fatální selhání.
Když bylo po všem, pustila se do dcery. Nadávala jí a vyčítala, proč do ní vrážela tolik peněz, když pak ani nedokáže zahrát jednu píseň. Dcera se rozplakala, manželku to nezajímalo. Řádila jako černá ruka. To už jsem musel zasáhnout, její reakce byla přehnaná.
Toho dne dcera konečně řekla nahlas, že už nechce chodit do tolika kroužků. Manželce se to nelíbilo, ale já se postavil za Simonku. Viditelně se jí ulevilo, že už toho nemusí zvládat tolik. Přece jen je to holka v pubertě, co má taky kamarády. Bohužel to moje žena dlouho neviděla.
Autor: Nikol Kolomazníková
