Ačkoli to o sobě jakožto každý ješitný muž nerad přiznává, moc dobře si uvědomuje, že si z něj jeho žena vychovala pěkného podpantofláka. Manželku Janu totiž musí poslouchat na slovo a souhlasit úplně se vším. Jinak ho čeká trest.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Robert a Jana jsou manželé už osmnáct let. Zpočátku to ale byl právě Robert, kdo v jejich vztahu nosil kalhoty. Role se však velmi rychle obrátily.
Nechápu, že jsem to dopustil a nechal zajít tak daleko
Vždycky jsem rád o všem rozhodoval. Než jsem poznal Janu, nebylo sebemenších pochyb, že ve vztahu vládnu já.
Jenže Jana byla jiná než ženy, se kterými jsem byl před ní. Byla stejné vůdčí povahy jako já, ba možná ještě horší. Při ohlédnutí se zpět nechápu, že jsem to dopustil a nechal zajít až takhle daleko.
Vycvičila si mě jako svého pejska
Nejsem na to ani trochu pyšný a před kamarády bych to rozhodně nepřiznal. Ale moje žena si mě vychovala velmi dobře.
Poslouchám ji na slovo. Ne proto, že bych chtěl a že bych snad souhlasil se vším, co chce nebo co navrhuje. Ale dělám to z toho důvodu, že ji zkrátka poslouchat musím. Jinak mě stihne trest.
Našla na mě účinnou páku. Má mě v hrsti
Jana našla způsob, jak si mě dokonale omotat okolo prstu. Moc dobře ví, že jí v ložnici neodolám. Uvědomila si proto velmi rychle, jak mě potrestá, když s něčím nebudu souhlasit nebo když ji neuposlechnu.
Jakmile moje žena něco chce, musím s tím souhlasit. Ať jde o výběr programu v televizi, volbu jídla k večeři nebo pořízení si drahé kabelky za několik tisíc. Jakmile jsem proti, odmítá mě v posteli. A přesně tohle je ta páka, kterou na mě našla a která funguje.
Strašně mi to vadí. Přestávám se cítit jako muž
Už několikrát se stalo, že jsem s něčím nesouhlasil. A to se mojí ženě samozřejmě ani trochu nelíbilo. Nejenže mi odepřela milování, ale zároveň mě donutila dělat typicky ženské práce. Za trest jsem musel umývat nádobí, žehlit nebo třeba mýt okna.
Naučil jsem se proto raději se vším souhlasit, ačkoli si kvůli tomu přestávám připadat jako muž. Dokonale mě ovládá a mě to strašně štve. Nemohu ale přestat. Když se postavím proti ní, nebudou žádné intimnosti. A mně to potom chybí!
Nerad to přiznávám, ale jsem podpantoflák
Žádný muž to o sobě neřekne nahlas, ale v mém případě je to bohužel tak. Jsem podpantoflák, kterého si ze mě vycvičila moje žena.
Za dveřmi našeho domova ji poslouchám na slovo. Když se mnou není, před kamarády se snažím tvářit jako pán domu. Kdyby jen tušili, jaká je pravda…
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Nejprve je třeba říci, že je velice dobře, že si Robert uvědomuje, v jaké je situaci. Spousta lidí totiž v podobném prostředí dlouhodobě existuje, aniž by si otevřeně připouštěli, že je něco špatně. Každý partnerský vztah je sice svým způsobem určitou nesvobodou, avšak v tomto případě to sahá za hranice toho, co je zdravé a přímo porušuje přirozená práva člověka. Je tedy namístě, aby se Robert obrátil na odbornou pomoc a svou současnou situaci změnil.
Mohli bychom si položit tyto otázky: Jaký má takovýto vztah pro člověka smysl? Co mu tento vztah dává, pokud něco? Je pro Roberta intimita skutečně natolik důležitá, že je ochoten vzdát se svých práv a své svobody? Zřejmě nikoliv, neboť jinak by nebyl nespokojen a nečetli bychom tento text. Proč se tedy s Janou nerozejde? Možná se cítí v pasti nebo ji miluje a nedokáže z nezdravého vztahu odejít. Nebo možná nevěří, že by si našel jinou partnerku, s kterou by mu bylo lépe? To vše jsou záležitosti, které si Robert potřebuje ujasnit, aby mohl svou situaci změnit a mohl se začít cítit lépe.
Každý partnerský vztah by měl být reciproční, tedy vzájemný a oboustranný. Pokud má v páru jeden vyloženě navrch a druhého dlouhodobě stále jen a pouze řídí, ponižuje či mu rozkazuje, pak se nejedná o zdravý vztah, ale o týrání. A každý člověk má právo odejít z takového vztahu a být v životě šťastný.
