Pozvání na oběd k dceři a její rodině Roman a jeho žena Květa přijali s nadšením. Těšili se na malého vnoučka Filípka a byli rádi, že stráví čas s dcerou, kterou poslední dobou vídali méně, než by si přáli.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nebylo to poprvé, co se Roman se svou ženou usadil ke stolu společně s dcerou Radkou a jejím manželem Honzou. Tentokrát ale návštěva nabrala naprosto nečekaný směr.
Pořád neměla čas
V poslední době jsme dceru ani vnuka nevídali tak často. Neustále se totiž vymlouvala, že nemá čas, že má hodně práce.
Respektovali jsme to. Byla tu možnost za nimi zajet a překvapit je, ale já i moje žena jsme věděli, jak by na neohlášenou přepadovku reagoval náš zeť Honza.
Pozvala nás na oběd
Neskrývali jsme nadšení, když nás dcera konečně pozvala na oběd. Nemohli jsme se dočkat, až uvidíme nejen ji, ale především vnoučka Filípka.
Na oběd jsme dorazili přesně, Honza nemá rád, když někdo přijde dřív, nebo naopak pozdě. Nevím proč, ale od začátku mi dceřina volba přítele a později i manžela neseděla.
Pro svoji dcerku, jedinou dcerku, jsem si představoval někoho jiného. Honza na mě působil jako despota, který nesnese, když není po jeho. Ale byl to její život…
Manželka mě držela zkrátka
Už po příchodu se mi zdálo, že zeť není dobře naladěn. Tvářil se podrážděně, ale já se rozhodl si toho nevšímat. Jeho problém.
U oběda jsme vedli klasickou konverzaci, co je u koho nového. Nelíbilo se mi, když Honza moji dceru ošklivě seřval za to, že má špatně uvařené těstoviny.
Problém byl i u dezertu, který byl podle něho málo sladký. I za to moje dcera dostala pořádnou slovní spršku. Mě žena pod stolem držela za ruku, snažila se mě tak krotit. Viděla na mně, že se mi to nelíbí.
To, co se stalo, mi vyrazilo dech!
Po obědě jsme se přesunuli do obývacího pokoje. Seděli jsme u kávy, dcera jen odběhla, aby uspala vnuka. Honza si nás skoro nevšímal.
Když se vrátila, věnoval jsem jí veškerou pozornost. Snažil jsem se vypozorovat, jak se chová v přítomnosti svého muže. Pak se vzbudil vnouček a začaly se dít šílené věci.
Honza se hrozně naštval. Křičel na moji dceru, že je tak neschopná, že ani dítě nedokáže uspat. Ona se ho snažila uklidnit a pak se to stalo – možná si myslel, že to nevidíme, ale dceru uhodil. Dal jí takovou facku, až zavrávorala, a kdyby se nechytila komody, upadla by.
Viděl jsem rudě!
Manželka mě mohla držet, jak chtěla, ale já se nenechal. Vyskočil jsem z gauče a popadl agresivního zetě pod za triko.
Viděl jsem rudě. Dcera plakala hned vedle mě, prosila mě, ať ho nechám, ale já byl vzteky bez sebe. Lomcoval jsem s ním a doslova prskal, že jestli na ni vztáhne ruku ještě jednou, zabiju ho.
Od toho dne jsem ve střehu. Dávám na dceru pozor, ačkoli nás přesvědčuje, že to bylo poprvé a už se to neopakovalo. Nevěřím mu. A jestli na ni ještě někdy sáhne, nepřežije to.
Autor: Nikol Kolomazníková
