Romanova dcera se vdávala jako velmi mladá, k oltáři ji vedl v době, kdy jí bylo teprve 20 let. Ačkoli se mu zdála na svatbu ještě nevyzrálá, stála si pevně za svým. A jelikož byla jeho dcera už dávno dospělá, nemohl s tím jako její otec vůbec nic udělat.
Jsme rádi, že pan Roman v sobě našel dostatek odvahy, aby k nám přišel a podělil se s námi o příběh, který bude jistě zajímat i vás.
Nikdy jsme si nepadli do noty
Hned v úvodu se od pana Romana dozvídáme, že si jeho dcera vzala muže, který byl o sedm let starší než ona. Netají se tím, že jejich věkový rozdíl mu nebyl zrovna po chuti, zároveň dodává, že si se svým novým zetěm nikdy nepadl do noty.
„Snažil jsem se naladit na jeho zvláštní smysl pro humor,“ přiznává pan Roman, „nepodařilo se mi to.“ „Nikdy jsme si neměli co říct, byli jsme každý někde úplně jinde,“ pokračuje. „Moje dcera ho ale očividně milovala, mně nezbývalo nic jiného než ho po jejím boku respektovat.“
Nelíbilo se mi, jak se k dceři choval
„Několikrát jsem byl svědkem toho, jak se můj zeť k dceři choval, a abych pravdu řekl, ani trochu se mi to nelíbilo,“ dozvídáme se od pana Romana zajímavou novinku. „Možná to bylo mou výchovou, možná jsem měl zkrátka jen jiné představy,“ uvažuje nahlas, „nicméně vždycky jsem si myslel, že by se manžel ke své ženě měl chovat s úctou,“ dodává. „Nic takového jsem ale u svého zetě neviděl, ba spíše naopak.“
Pan Roman se se svým trápením svěřil manželce, i ona si všímala toho, že chování manžela jejich dcery není zrovna ukázkové. I přesto ho ale nabádala k tomu, aby se do vztahu mladých nemíchal a neřešil to.
Z dcery se stala domácí puťka, která svého manžela poslouchá na slovo
Příběh pana Romana pokračuje, nyní nám vypráví, že se se svou ženou vždy snažili, aby z jejich dcery vyrostl zodpovědný a sebevědomý člověk. Dle jeho názoru se jim to povedlo, dceři rozhodně sebevědomí nechybělo, zrovna tak ani schopnost vyjádřit svůj vlastní názor. To se však změnilo poté, co se vdala.
„Když to řeknu úplně na rovinu, z naší dcery se stala domácí puťka,“ řekne nám naprosto otevřeně pan Roman. „Poslední roky ji vůbec nepoznávám,“ přiznává, „ona skáče, jak její manžel píská, poslouchá ho na slovo,“ kroutí nechápavě hlavou. „Vůbec nevím, kam se poděla naše dcera, která měla co na srdci, to na jazyku.“
Nevím, jak dlouho ještě dokážu mlčet
Z vypravování pana Romana poznáváme, že se jeho příběh pomalu chýlí ke konci. Netrpělivě očekáváme, jestli se na chování jeho zetě něco změnilo, jestli on sám proti němu nějak zakročil.
„Už dlouhé roky poslušně mlčím, ale jen protože mě o to žádá moje žena,“ přiznává Roman. „Už mě ale nebaví sledovat, jak můj zeť naši dceru ponižuje a chová se k ní jako ke kusu hadru,“ zlobí se. „Nevím, jak dlouho ještě dokážu mlčet, než si to s ním za ty roky ručně vyřídím.“
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
