Roman se rozhodl vzít věci do svých rukou a po letech neporozumění si zařídit život po svém. Netuší však, jaké reakce se ze strany svých dětí za svoje činy možná už brzy dočká.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Měli všechno a nebylo jim to dost
„Mám dva syny, Michala a Davida. Vyrůstali se mnou a mojí ženou na vesnici. Za celý život se mi podařilo vybudovat celkem obstojné hospodářství, měli jsme vždycky všeho dost. Klukům nikdy nic nechybělo. Možná, že dokonce jim někteří kamarádi z vesnice záviděli, co všechno si můžou dovolit.“
Roman nám sdělil, že možná to bylo laxním přístupem ve výchově jeho synů, kteří byli kvůli tomu rozmazlení a nebáli se to ani dávat najevo.
„Kluky jsme poslali studovat na vysokou školu. Chtěl jsem, aby jednou moje hospodářství převzali, přeci jen už nejsem nejmladší a rád bych, aby naše dědictví pokračovalo v jejich rukách,“ sdělil Roman svoji představu o budoucnosti jeho farmy.
Synové však tento úděl s Romanem nesdíleli. Vysoké školy si vybrali v úplně jiných oborech a zůstali už ve městě. Chtěli si užívat velkoměsta, a ne se dřít někde na vesnici.
Pokusy o kompromis byly marné
„Snažil jsem se jim vysvětlit, co a proč od nich vlastně žádám. Mohli mít opravdu všechno, máme pole, lesy a vždycky jsem se vydělané peníze snažil opět investovat. Oni ale zkrátka nechtějí. Přestali nás dokonce po studiích i navštěvovat.
Roman nám dále vyprávěl o tom, že nejhorší to bylo, když od něj odešla i manželka. „Zůstal jsem na všechno sám. Samozřejmě nemyslím jen práci. Mám nějaké zaměstnance, ale ta samota ve velkém domě je ubíjející.“
Synové za Romanem nejezdí ani na Vánoce. „Jednou jsem jim napsal, jestli bychom si ještě mohli znovu zkusit promluvit alespoň o tom, že jim přenechám statek, ale odepsali mi jen, že stejně jednou všechno zdědí a pak to prodají,“ takovou ránu Roman nečekal.
Řekl jsem si, že takhle teda ne
Roman dlouho přemýšlel, jak se svým hospodářstvím naloží. Samozřejmě se mu podraz od synů a jejich zákeřný přístup nelíbil.
„Byla to pro mě poslední kapka. Rozhodl jsem se, že jim nic nedám. Domluvil jsem se s realitním makléřem, aby všechny moje pozemky a nemovitosti ohodnotil.
Částka, kterou mi sdělil, mi vyrazila dech. Vůbec jsem netušil, že můj majetek má takovou cenu,“ dodal Roman konečně s úsměvem na tváři.
„Ti se budou divit, až jednou zjistí, že po mně nic nezůstalo, rozhodl jsem se všechno prodat a budu mít do konce života za co žít.
Taky jsem si našel kamarádku, přítelkyni, dá se říct. Je skvělá a o peníze jí nejde. Těším se, jak si spolu ty peníze zaslouženě užijeme,“ dodal na závěr Roman.
Autor: René Podhrázský
