Často slýchávám, že by se chtěly mít jako já. Závidí mi život, který se na první pohled zdá jako pohádkový. Tvářím se před nimi spokojeně a nechávám je u představy, že skutečně žiji svoji pohádku. Nic jiného mi totiž nezbývá.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Kéž bych mohla některé ze svých kamarádek prozradit, že mi ve skutečnosti není co závidět. Kdykoli si chválí mého muže a porovnávají jej se svými protějšky, chce se mi křičet. Jenže nemůžu.
Kéž by můj chlap byl jako ten tvůj!
Posledně se u mě zastavila kamarádka Soňa. Potřebovala se vypovídat, řešili doma s manželem nějaké potíže a ona měla nutkání ho u mně pomluvit. To dělala ráda, často si stěžovala, že její Pavel stojí jako manžel za pendrek.
„Kéž by byl Pavel jako tvůj Milan,“ povzdechla si mezi stěžováním si a mně v té chvíli vyschlo v hrdle. To se stávalo pokaždé, když někdo obdivoval mého muže. „Milan je chlap snů, ne jako ta vyžírka, co mám doma,“ zoufala si nešťastná kamarádka.
Při jejích slovech mnou projel bodavý osten. Nepříjemné sucho v ústech jsem se snažila zahnat dalším lokem vína. Uvnitř mě se to pralo, chtělo se mi křičet.
Všichni mají pocit, že žiju v pohádce
Nebylo to prvně, co mi někdo záviděl nebo pěl chválu na mého manžela. Na první pohled se totiž zdá, že si žijeme naprosto pohádkově.
Ano, můj manžel Milan je movitý muž. Vlastní rodinnou firmu, na peníze si stěžovat nemohu. Máme krásný dům, několikrát do roka jezdíme na dovolenou, jezdíme v drahých autech.
Nedivím se, že kdo do našeho života skutečně nevidí, ten má pocit, že si žiji svoji pohádku. Ono to tak opravdu vypadá. Ale opravdu jen vypadá.
Musím hrát tuhle hru. Manžel mi to poručil
Jsem vdaná deset let a na prstech jedné ruky bych spočítala, kolikrát jsem se cítila opravdu šťastná. Zpočátku ano, než se můj manžel vybarvil.
V očích ostatních je to miláček. Chlap, který se postará o svoji ženu a snese jí modré z nebe. Za zavřenými dveřmi se ale dějí věci, které bych nikomu nepřála zažít.
Manžel mě nemiluje. Jen mě ovládá, řídí můj život. A když udělám něco špatně, pro ránu nejde daleko. Domů si vodí milenky, se kterými spí v naší ložnici. A já jsem hned vedle, všechno slyším, ale nemohu nic říct.
Navenek musím hrát divadlo. Manžel mi to nakázal. Musím se přetvařovat, hrát spokojenou ženušku, která má všechno. Ve skutečnosti nemám nic.
Jsem nešťastná, ale nikdo to neví
Pro manžela jsem jen hračka, kterou ovládá. Je už takový. Hodím se mu do jeho image, kterou si před ostatními vytvořil. Kdo by obdivoval sukničkáře, který vztáhne ruku na ženu? Nikdo.
Jsem nešťastná. Bohužel nevím, jak z toho ven. Ve smlouvě, kterou jsem před svatbou podepsala a samou zamilovaností ani nečetla, mám totiž šílené postihy za to, kdybych se chtěla nechat rozvést.
Manžel by mě zničil. Veřejně. Nyní mě ničí taky, ale tak šikovně, že to nikdo nevidí. A já se nemám komu svěřit. Jsem na dně.
Autor: Nikol Kolomazníková
