Většina lidí se snaží především mladší děti držet od počítače dál, nebo jim alespoň dát jasná pravidla ohledně toho, jak ho používat. Není výjimkou, že jsou v některých rodinách počítačové hry povoleny jen pár hodin denně. Ale v případě Růženy a jejích vnoučat je to trochu jiné.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Moje dcera s manželem mají dvě děti. Chlapcům je dvanáct a čtrnáct let. Oba milují počítačové hry. Jako asi každé dítě jejich věku. A rodiče se snaží, aby pro ně technologie byla spíše za odměnu,“ začíná s příběhem Růžena.
„Denně mohou kluci na dvě hodiny na počítač ke hrám. Jinak ho využívají jen na práci do školy. Když dostanou ve škole dobré známky, za odměnu si mohou zahrát o něco déle. Já ale tenhle výchovný systém trochu bojkotuji,“ přiznává se.
S chlapci máme malé tajemství
Růžena své vnoučky miluje a udělala by pro ně cokoli. I když ví, jaká mají nastavená pravidla, nebojí se je porušovat, když chlapce hlídá. „Když jsou rodiče v práci a Dana s Denisem dostanu na starosti já, počítač dostane pořádně do těla.“
Růžena přiznává, že má s vnoučky tajemství, o kterém rodičům neříkají. Samozřejmě je ale podmínkou slušné chování a výborné výsledky ve škole. „Když kluci něco provedou, zákaz počítače platí i u mě,“ dodává.
„Pokud ale mají skvělé výsledky a jsou hodní, nemám jediný důvod je nějak omezovat. Počítačové hry v angličtině rozvíjí jejich znalosti v cizím jazyce, některé hry jsou skvělé na postřeh nebo procvičení paměti,“ vysvětluje.
Dan a Denis se k ní vždy těší, mají motivaci se chovat slušně a být vzorní. „Mají ze mě větší respekt než z rodičů. Pokud totiž zlobí, umím se pořádně naštvat. Ale možnost být celý den u her je motivuje.
Ale pravdou je i to, že to nedělám jen pro ně,“ přiznává nakonec čtenářka. „Některým hrám jsem totiž propadla i já. A snažím se rekordy svých vnuků překonat. O tom ale moje dcera s manželem nic neví.“
I v mém věku jsem se zbláznila do her
Růžena píše, že její manžel i kamarádi se její zálibě vysmívají. Většina babiček jejího věku totiž umí počítač sotva vypnout a zapnout. Ona se ale naučila základy angličtiny, aby mohla s chlapci hrát hry.
„Celkem chápu, že se dnešní děti stávají na počítačích závislé. Já sama totiž musím přiznat, že mě některé hry baví opravdu moc, a dokud nepřekonám svůj rekord, většinou nejdu spát,“ dodává.
„Uvědomuji si, že svým vnukům nejdu moc dobrým příkladem. Navíc, kdyby doma řekli, co jim babička povoluje, asi bych z toho měla u dcery docela problém. Ale i tak si nemohu pomoci. Počítačovým hrám jsem propadla.“
Růžena se snaží vidět v počítačích jen to kladné. Považuje hry za něco, co dokáže ji i děti mnohému naučit. Na druhou stranu se snaží vnuky v některých ohledech držet zkrátka a nepovolit jim úplně všechno.
„Někdy jsem trochu pokrytec, což mě na tom mrzí nejvíc. Vnukům zakazuji nadávat a některé násilné hry, které doma mám, jim zatajuji. Sama pak ale po večerech sedím i u her, které jsem dopoledne vnukům odepřela, a nadávky mi cizí rozhodně nejsou. Dělám to zkrátka jak pro ty děti, tak i pro sebe,“ směje se závěrem.
Autor: Šárka Cvrkalová
