Sára se na své rodiče mohla vždy spolehnout. Není to tak, že by s nimi počítala, kdykoli potřebovala, ale oni sami se vždy objevili ve správnou chvíli na správném místě a udělali vše, co bylo potřeba. Dnes už to ale není tak snadné.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Když jsem se stěhovala, neměla jsem ještě řidičák. Máma se mnou jezdila po obchodech a pomáhala mi s výběrem nábytku. Táta potom nábytek odvozil k bytu a vynosil do šestého patra,“ vzpomíná Sára.
„To bylo před deseti lety. Dva roky nato mi zase pomáhali se starostí o malou. Nevím, jak bych bez nich dcerku vychovala, když můj muž byl pořád v práci,“ dodává. „Kdykoli jsem je potřebovala, pomohli mi.“
Táta má zdravotní problémy, už to není jako dřív
S přibývajícím věkem se u člověka objeví problémy, se kterými se zkrátka musí srovnat. Už si toho tolik nemůže dovolit. Sářin otec je sedmdesátiletý pán, který už na leccos nemá.
Bohužel si to ale odmítá přiznat. I když si každý večer stěžuje, že ho bolí záda, i když zapomíná na věci, které dělal před hodinou, odmítá se začít chovat jako stařík, který by měl především odpočívat.
„Nedávno jsme něco stěhovali z šestého patra bez výtahu. Poprosili jsme proto s manželem o pomoc souseda. Když se to dozvěděl můj otec, přijel a za každou cenu chtěl pomáhat. Nakonec nosil alespoň lehké tašky.
I když na něm bylo vidět, že už má všeho dost, odmítal si odpočinout. Říkala mu to i moje máma, ale on tvrdil, že je v pořádku, že ještě nepatří do starého železa, že to zvládne. To jsem ale nevěděla, jakou informaci se dozvím později.“
Když si pak celá rodina sedla, svěřila se máma Sáře, že má její otec rakovinu. „Táta mi to nechtěl říct, prý bych ho hnala na chemoterapii, kterou mu doporučili. Já opravdu nechápu, proč ji odmítl, a hlavně proč mi i s takovými problémy pomáhal se stěhováním.“
Odmítá pomoc psychologa
Podle Sáry otec velmi těžce nese, že už nezvládá to, co dříve dokázal levou zadní. „I když to dusí v sobě a dělá, že se nic neděje, je na něm vidět, že ho to vnitřně užírá, že by chtěl být zase tím mladíkem, co dřív.
Navíc je pravda, že moje máma je ještě o rok starší, fyzicky i psychicky je na tom ale daleko lépe než on. To mu příliš nepřispívá, připadá si vedle ní pravděpodobně trochu méněcenný,“ píše čtenářka.
Sára má za to, že kdyby si její otec o svých problémech s někým promluvil, možná by mu došlo, že stáří je zkrátka přirozená věc, se kterou se člověk musí smířit, a že kdyby se léčil, mohl by si prodloužit život o několik let.
„Několikrát jsme ho s mámou přemlouvaly, aby šel za psychologem. Aby probral svá trápení s někým, kdo mu poradí co a jak. On ale tvrdí, že žádná trápení nemá, že se léčit nepotřebuje. A my nevíme, co s ním.“
I když se Sára snaží svého otce chápat, je pro ni velmi těžké vidět ho, jak chátrá svou vlastní vinou. „Kdyby se léčil fyzicky i psychicky, byl by tu s námi déle. Takhle má nakročeno k tomu nejhoršímu. Jak ho ale máme donutit, aby se sebou něco dělal?“
Autor: Šárka Cvrkalová
