Žijeme v době počítačů, a i když se snažíme alespoň malé děti od virtuálního prostředí chránit, je pravdou, že se dnes už málokdo bez technologie obejde. Dokonce i základní školy mají už systémy napojené na online žákovské knížky a v době koronavirové krize se mnoho žáků v České republice učilo pomocí počítače.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Šárka má společně s manželem Martinem syna Davida. Tomu je dnes devět let a chodí to třetí třídy na základní škole. Poslední rok měl několikrát týdně výuku takzvaně online. A podle Šárky to bylo jedno z nejhorších a nejchaotičtějších období v jejím životě.
Doma to být zkrátka nesmí
„Já ani můj muž k práci počítač nepotřebujeme. Ke komunikaci s přáteli využíváme chytrý telefon. I tak jsem ale už několikrát Martina přemlouvala k tomu, abychom synovi počítač koupili. Přece jen by ho využíval jen s určitými pravidly,“ píše čtenářka.
Ale ani přes několik hádek se Šárce nepodařilo si počítač prosadit. Její muž se zkrátka rozhodl, že doma takovou technologii mít nebudou, dokud nebude Davidovi alespoň 15 let.
„Prý je to pro děti nebezpečné a pravidla by náš syn rozhodně obcházel. Jenže Martin si neuvědomuje, že počítač je zkrátka potřebný. Že se ostatní děti Davidovi smějí, že má kvůli tomu problémy ve škole.
Když probíhala výuka online, syn se připojoval pomocí našich telefonů. Nesměl na nic ani sáhnout, všechno jsme mu nastavili my. Výjimečně asi dvakrát donesl muž z práce půjčený notebook.
Na tom syn napsal nějaké ty známkované testy. Jinak jsme ale byli domluveni s učiteli tak, že psal David testy na papír a my je pak posílali vyfocené přes telefon na školní e-maily.
Připadala jsem si jako nemoderní člověk, co žije sto let za opicemi,“ přiznává. „Bylo trapné se s učiteli neustále o něčem dohadovat.”
Několikrát musel David k sousedům
V několika případech se stalo, že Davidovi ke škole zkrátka nestačil ani mobilní telefon rodičů. Celou řadu testů prošvihl a jen část učitelů ho po omluvě rodičů nechala je dopisovat později. Ze zbytku zkrátka dostal špatnou známku, protože se jich neúčastnil.
„Někdy jsme na poslední chvíli zašli k sousedům a požádali je, zda by mohl David k nim na počítač, aby si vylepšil známky. Teď už sice David chodí do školy a z počítače dělá věci jen minimálně, i tak ho ale stále potřebuje.“
Učitelé podle Šárky už několikrát mluvili rodině do duše. „Dostali jsme několik rad ohledně toho, že bychom měli Davidovi počítač koupit. Pokud se prý Martin bojí, stačí ho zaheslovat a opravdu mu ho povolit jen za dohledu. On se tomu ale stále brání.“
Čtenářka se tak nakonec rozhodla po svém. „Syn je všem pro smích a naše rodina má neustále nějaká speciální pravidla. Už mě to nebaví. Mám stranou nějaké peníze, takže jsem se rozhodla notebook objednat,“ vysvětluje.
„Až dorazí domů, můj muž se se mnou jistě pohádá. Ale nejspíš pro mě bude lepší překonat jednu takovou krizi, než abych neustále Davídka za něco omlouvala. Opravdu mi ta věc nedá spát, manžel tím synovi ubližuje. Nemůžeme přece dopustit, aby ve škole zaostával jen proto, že se Martin bojí online prostředí,“ zakončuje Šárka své vyprávění.
Autor: Šárka Cvrkalová
