Měl to být den jako každý jiný. Až na to, že mě cestou do práce zastavilo policejní auto. Co se dělo dál, si teď budu představovat snad při každé policejní kontrole.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nepočítal jsem s tím, že pojedu pozdě
Už asi patnáct let jsem nezaspal a ani teď jsem si nemyslel, že by se mi to mohlo stát. Většinou se probouzím ještě před zazvoněním budíku.
Před pár dny tomu ale tak nebylo. Z domu musím vyjet nejpozději v sedm třicet, abych dorazil včas do práce. Jenže tentokrát jsem se probudil až v osm hodin. Vždycky mívám pro jistotu ještě natažený budík, ten ale nezvonil.
Měl jsem podezření na svoji malou dceru, která si večer s mým telefonem hrála a pravděpodobně omylem budík zrušila. Možné to je, protože jsem ho pak už nekontroloval.
Polila mě hrůza, když jsem viděl modré majáky
Už tak jsem jel hodně pozdě. Doma jsem se stihl jen rychle obléct, sbalit svačinu z ledničky, rychle zabouchnout dveře a skočit do auta.
Je pravda, že jsem nejel zrovna předpisově. Ve zpětném zrcátku jsem po pár kilometrech uviděl blikat policejní auto, a když se rozsvítila značka STOP, bylo mi jasné, kam to směřuje.
Po zastavení k mému údivu z policejního auta vystoupily dvě policistky. Obě dvě byly blondýny a v rukou si točily s obušky. Nepřišlo mi to moc profesionální.
Co se dělo potom, mi hlava nebrala
Jedna z nich ke mně přistoupila hodně blízko. Obuškem mi zatlačila na břicho, do ucha pošeptala, něco o tom, že jsem asi hodně zlobivý kluk, a zeptala se, jestli vím, co jsem provedl.
Zmohl jsem se jen na to, že se pravděpodobně bude jednat o moji nepřiměřeně rychlou jízdu, a začal jsem blekotat něco o tom, že spěchám do práce a omlouvám se.
Druhá policistka si sedla na kapotu mého auta. To už mi nedalo a upozornil jsem je na jejich nestandardní chování. Začaly se smát a řekly mi, že bude osobní prohlídka. Sundaly mi kabát a rozeply košili.
Docela se mi to začínalo líbit
Nejdřív jsem se trošku bránil, ale po chvíli jsem je nechal, ať si dělají, co uznají za vhodné. Když mě obuškem začaly propátrávat na místech, kde by určitě neměly, začalo mi to připadat celé nereálné.
Řekl jsem si, že tohle snad ani není možné, a v tu chvíli jsem se probudil vedle svojí manželky, která se mnou třásla. Řekla mi, že jsem se ve snu culil jako pako a že mám vstávat, protože mi nezazvonil budík. Trošku mě pak mrzelo, že se mi ten den nezdál až do konce. Ale aspoň jsem ve skutečnosti ten den do práce přijel včas.
Autor: René Podhrázský
