Šimon je šťastný otec tří dětí. Jeho žena je s ním šťastná a jeho synové by si lepšího otce přát nemohli. Už při prvním těhotenství své manželky se totiž Šimon zařekl, že jeho děti nikdy nebudou trpět tak jako on, když byl ještě malý kluk.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Moje rodina je pro mě všechno. I můj táta mi říkal, že mě má rád. Jenomže to, co dělal, nebylo nic příjemného. Dnes se s ním vídám jednou za rok, nemám na něho moc dobré vzpomínky a raději se mu vyhýbám. Stále je to můj otec a mám k němu vztah, ale v jeho přítomnosti se z jistých důvodů zkrátka necítím dobře,“ vysvětluje čtenář.
Klečení na hrachu, hodiny v koutě. Fyzické tresty byly na denním pořádku
Když byl Šimon malý kluk, byl podle svých slov poměrně rošťák. Často přinesl ze školy špatné známky, každý druhý den měl roztržené kalhoty nebo odřená kolena. Pochopení se ale doma nedočkal.
„Když jsme si s kluky hráli a já se zranil, bál jsem se vrátit domů. Mamka mi vždycky vynadala za roztrhané a špinavé oblečení, nikdy mě nepolitovala. Několik dní se mnou nemluvila kvůli skvrnám od trávy na kalhotách,“ říká Pavel.
„Bylo mi deset a nevěděl jsem, co jsem provedl až tak strašného.“
Matčino mlčení ale bylo nic proti tomu, co prováděl jeho otec. „Někdy jsem dostal páskem přes zadek. Jindy jsem musel klečet v koutě na hrachu. Pak mě pohladil a řekl mi, že to dělá pro moje dobro, abych se naučil být lepším člověkem.“
Šimon se v osmnácti letech od rodiny odstěhoval. Našel si vlastní bydlení. I když s rodiči udržoval nějaký ten kontakt, nikdy se nesnažil trávit s nimi více času, než bylo nutné. „Teď mám tři syny, kteří ale k babičce a dědečkovi na prázdniny nejezdí. Bál bych se, co by jim mí rodiče prováděli.“
Jezdíme na výlety, problémy řešíme společně
Když to jde, snaží se brát Šimon manželku s dětmi na výlety po památkách, do přírody, pod stan nebo na koncerty. Pamatuje si totiž, že on sám si to mohl pouze přát, rodiče s ním nikdy na výlet nevyrazili.
„Když mají moji synové nějaký problém, nebojí se mi svěřit. Samozřejmě, že je pokárám, když je to nutné, ale nikdy bych je netrestal tak, jako jsem byl trestán já. Vždy se jim snažím vysvětlit, kde udělali chybu a jak své chování mohou napravit. Nechci být jako moji rodiče. Ani v nejmenším,“ dodává na závěr.
Autor: Šárka Cvrkalová
