Čtenář Stanislav si libuje v samotě a jen nerad vyráží do společnosti. Narodil se hluchoněmým rodičům a ti ho dali na výchovu k babičce, aby se naučil mluvit a běžně fungovat. Babička ale neměla tolik času, kolik dítě potřebuje, a Stanislav se stal samotářem. Odvykl si od společnosti a podle e-mailu, který zaslal do redakce, jen těžko navazuje nové kontakty.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře z Chebu, který nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
V dětství jsem byl často sám a chyběli mi rodiče
Stanislavova babička ještě nebyla v důchodu a chodila do práce. Často měla přesčasy, aby vnukovi mohla koupit vše, co potřeboval. „S babičkou jsem se přes den vůbec neviděl. Dorazila domů až večer a hned mě hnala do postele,“ vzpomíná Stanislav. „Byla přísná, ale vím, že mě měla ráda,“ dodává. S rodiči komunikoval jen občas.
Oba byli hluchoněmí a snažili se syna poznat jen skrze znakovou řeč. Stanislav ale nikdy pomocí pohybů a znaků nedokázal přesně všechno vyjádřit, a tak kontakt s rodiči omezil jen na občasné návštěvy. Chyběla mu rodina a neměl si s kým povídat. Časem se naučil samotu zvládat a později se jí neuměl vzdát.
Stal jsem se samotářem a okolí mi to vyčítá
Stanislav byl úspěšný ve škole a poté také v práci. Kdykoli ale byla možnost navštívit nějaké setkání zaměstnanců, vyhýbal se mu obloukem a raději si doma zapálil cigaretu. Pohledy lidí a jejich řeči ho přiváděly do rozpaků. Nevěděl, jak se v přítomnosti tolika lidí chovat přirozeně, a na druhé působil spíše jako podivín. „Je mi jasné, co si o mně ostatní mysleli. Já jsem ale o kontakt s nimi nestál. Byli mi lhostejní,“ vysvětluje.
Neumím komunikovat s lidmi
Nedokázal komunikovat ani ve dvojici. Občas se pár odvážných kolegů z práce rozhodlo, že Stanislava navštíví u něj doma, ale hned nato je nápad mrzel. Stanislav rád mlčel, nedokázal komunikovat tak, jak bylo běžné, a kromě intelektuální konverzace s ním nebyla řeč. „Dokázal jsem mluvit o politické situaci, umění a dalších oborech, které mě zajímaly,“ tvrdí. „Nikdy jsem nechtěl nikoho pomlouvat nebo diskutovat na zbytečná témata,“ dodává. Právě kvůli tomu ho přestali všichni navštěvovat a on je spokojený.
Mám raději samotu než rodinu
„Myslím si, že se můj pohled na svět už nezmění,“ vysvětluje. Stanislava se často někdo ptá, jestli nechce pomoci od psychologa, on ale takové řeči rovnou odmítá. „Nejsem nemocný ani nemám žádnou poruchu, jen jednoduše nepotřebuji ve svém okolí další lidi,“ popisuje.
Stanislav se nejraději zavře doma, usedne na gauč, zapálí si cigaretu a dívá se na staré černobílé filmy. Když potřebuje s někým konverzovat, napíše dopis svému příteli ze zahraničí, ale jiný kontakt nevyhledává a je spokojený.
Autorka: Tereza Hotovcová
