Štěpán žil dlouhé roky ve strachu, že se na to přijde. Na jeden jeho úlet v opilosti před třinácti lety, při kterém strávil noc s jinou ženou z vesnice. Na malé vsi se o všem mluví a bylo tak kupodivu, že si nikdo ničeho nevšiml. Až donedávna.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Miluji svou ženu. Vždy jsem ji miloval. Jednou jsem se ale opil a bylo to. Jedna naše známá, skoro sousedka, se mnou skončila v posteli. Ráno jsme se ale domluvili, že to zůstane jen mezi námi. Ona má také manžela, takže to tak bylo nejlepší,“ popisuje Štěpán.
Nikdy ho podle jeho slov ani nenapadlo, že když se jí narodil syn Adam, on by mohl být otcem. Společně s kamarády zapíjel jeho narození a blahopřál domnělému otci i jeho matce. Po třinácti letech se ale dozvěděl pravdu.
Potřeboval pomoc
„Když za mnou jednou Denisa přišla se žádostí o pomoc, pozval jsem ji dál. Moje žena nebyla doma, takže jsme mohli v klidu mluvit. Oznámila mi, že její syn je na tom zdravotně velmi špatně.
Věděl jsem, že už nějakou dobu leží v nemocnici, nicméně jsem neměl ani tušení, jak vážné to je. Když jsem slyšel, že má leukémii, začal jsem ji utěšovat, ona mi ale řekla, že to není důvod, proč za mnou přišla.
Prý ji doktoři varovali, že se časem může situace zhoršit a syn bude potřebovat dárce kostní dřeně. To ale není tak snadné, ideálně by to totiž měl být člen rodiny. A ona se chtěla pojistit, že kromě ní bude ještě nějaká další možnost.“
Když to Denisa Štěpánovi vyprávěla, on stále nechápal, kam tím míří. Když mu pak řekla, že je ve skutečnosti otcem on, nevěděl, jak reagovat. Nakonec se jí jen zeptal, zda to ví někdo další.
„Řekla mi, že manželovi to poví jenom v případě, že bude dárcovství skutečně nutné. Do té doby jen chtěla vědět, zda by se mnou mohla počítat. Já jenom mlčky kýval. Od té doby jsem s ní nemluvil.“
Jak jsem to mohl nevědět?
Štěpán si začal dávat dvě a dvě dohromady a došlo mu, že si to měl uvědomit už dávno. Malý chlapec vyrůstající jen o pár domů vedle byl jeho syn. A on pro něho nikdy nic neudělal.
„Je to těžké. Vím, že mám syna, že je na tom špatně. Zároveň ale vím, že on považuje za otce mého souseda, stejně tak, jako soused považuje sám sebe za jeho tátu. Musím se smířit s tím, že nosit mladému do nemocnice dárky by byl nesmysl.
Lidé by se vyptávali a mnozí by si možná spojili souvislosti. Proto bude nejlepší, když zkrátka budu čekat, jak se situace vyvrbí. Pokud Denisa přijde s tím, že jsem potřeba, asi to udělám, bojím se ale, aby se o tom nedozvěděla manželka.
Štěpán nechce nikomu ublížit. Dostal se do složité situace. A ačkoli je jeho nevěra už třináct let starou záležitostí, následky se projevily až dnes. „Ovlivnilo by to strašně moc lidí. Mně, Denisu, jejího muže, mou manželku i toho chlapce,“ píše čtenář.
„Tak jenom doufám, že bude brzy v pořádku a žádná transplantace nebude potřeba. Nejen kvůli jeho zdraví, ale také kvůli dvěma rodinám, které by se kvůli tomu mohly rozpadnout, ať už to zní jakkoli sobecky.“
Autor: Šárka Cvrkalová
