Okamžiky hrůzy, které Tadeáš před nedávnem prožil, by nepřál ani svému nepříteli. Těch pár minut strachu a paniky v něm zanechalo vzpomínky, které mu ještě dnes nahání husí kůži.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Tadeáš se vracel domů z odpolední směny. Z práce to nemá daleko, proto chodí pěšky. Cesta vede přes městský park, který je špatně osvětlený. A přesně tam se to stalo.
Chodím tudy už roky
Stejnou cestu do práce i z práce absolvuji každý všední den, a to už několik let. Zaměstnání mám necelé tři kilometry pěšky od místa, kde bydlím.
Mohl bych jezdit autem, bylo by to pohodlnější. Ale manželka mi před pár lety řekla, že bych se měl více hýbat, protože jsem pohodlný a jen kynu a kynu.
Proto chodím pěšky. Ať mám ranní, odpolední, nebo noční, štráduji si to z domu pěšky až do práce a na konci směny zase zpátky. Tu cestu znám jako své boty.
Ze tmy se ozývalo zoufalé volání
Měl jsem odpolední šichtu. Skončil jsem po desáté a vyrazil domů. Cesta vede přes park, který je žalostně málo osvětlený. Ženu bych tu samotnou v noci procházet nenechal.
Byl jsem zrovna v polovině parku, když jsem zaslechl volání. Zastavil jsem se a naslouchal. Opět se ozval zoufalý hlas.
Někdo nedaleko volal o pomoc. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ten hlas vycházel z tmavého zákoutí parku.
Srdce jsem měl samým strachem až v krku
Ještě nikdy jsem se necítil tak nepříjemně jako právě v tom okamžiku, kdy jsem se rozeběhl směrem, odkud vycházelo volání o pomoc.
Srdce jsem měl až v krku. Neřekl bych, že bych se přímo bál, ale cítil jsem paniku. Nevěděl jsem, co mám čekat.
Volání o pomoc se ozvalo ještě jednou a pak bylo ticho. Stál jsem uprostřed parku ve tmě a rozhlížel se. V tom se místo volání o pomoc ozvalo něco jiného.
Opravdu hloupý vtip
Nevěděl jsem, co si myslet. Nejdříve někdo volal o pomoc a zněl dost zoufale. Nyní se kousek ode mě vynořila partička mladíků a smáli se na celé kolo.
Očividně něco popíjeli a měli ze mě hroznou legraci. Jeden z nich dokonce pronesl pichlavou poznámku, že se tvářím, jako bych se měl strachy rozbrečet.
Pomoc nikdo nepotřeboval. Ti mlaďoši si ze mě jenom vystřelili. Asi viděli, jak kráčím parkem, a nenapadlo je nic lepšího než udělat tenhle opravdu hloupý vtípek. Na rozdíl od nich jsem se nesmál, nic vtipného mi na tom opravdu nepřišlo.
Autor: Nikol Kolomazníková
