Můj desetiletý syn se hrozně bránil tomu, abych ho doprovázela do školy. Nechápala jsem, proč mu to najednou tak vadí. Ještě před nějakou dobou jsem s ním totiž do školy chodit mohla. Trápilo mě to a přemýšlela jsem, co za tím je.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Jenže Damiánek nadále odmítal, abych ho doprovázela. Nechtěl mi ale prozradit, co je důvodem. Nakonec jsem se rozhodla k činu, na který nejsem pyšná.
Prosil mě, abych ho nechala chodit do školy samotného
Synovi bylo na začátku letošního roku deset let. S manželem jsme ho už nechávali chodit do školy samotného. Nemáme to daleko a syn nám připadal rozumný.
Tu a tam jsem s ním ale do školy šla. Prošli jsme se patnáctiminutovou procházkou, nebo jsem ho svezla autem. Syn s tím neměl problém, naopak jsem měla pocit, že je i rád.
Jenže najednou nastal zlom. Jeden den mě požádal, abych s ním do školy nešla. Přitom jsme byli na ten den domluveni. Tenkrát jsem to nechala být.
Opakovaně mě odmítal
Prvně jsem to neřešila, ale když mě syn odmítl podruhé, pak potřetí a pak znovu a znovu, už mi to nedalo. Pokaždé mě požádal, že by chtěl jít do školy sám. A trval na tom.
Začalo mě to trápit. Proč syn najednou nechtěl, abych ho svezla do školy autem nebo se s ním prošla? Nikdy předtím mu to nevadilo.
I když jsem se ptala, důvod mi nikdy neřekl. Tuhle chtěl jít s kamarádem, jindy zase spěchal. Pravý důvod mi neprozradil a já se začínala bát.
Nebyla jsem na sebe pyšná
Když se situace opět opakovala, už mi to nedalo. Syn se zase vydal do školy sám a já se rozhodla udělat něco, na co jsem nebyla pyšná.
Tajně jsem syna sledovala. Chtěla jsem přijít na důvod, proč si nepřeje, aby ho maminka doprovodila do školy. Musela jsem zjistit, co za tím je.
Upřímně jsem se styděla, když jsem za ním nepozorovaně kráčela. Ušel velký kus cesty a stále nic nenasvědčovalo tomu, že by tu byl nějaký důvod, proč s ním nesmím chodit.
To, co jsem viděla, mě zasáhlo u srdce
Až pak, prakticky jen kousek od školy, jsem všechno pochopila. Na syna totiž na rohu ulice někdo čekal. Byla to nějaká holčička.
Když k ní syn přišel, chytili se za ruce a do školy pak kráčeli spolu. Ten pohled mě zasáhl u srdce. Syn měl svoji první lásku a to byl ten důvod, proč nechtěl, aby s ním máma chodila do školy.
Vrátila jsem se domů a se slzami v očích vyprávěla manželovi, co jsem viděla. On se tomu jen zasmál, nebral to jako já. Můj chlapeček má svoji první dívku. Kterou mámu by to nezasáhlo?
Autor: Natálie Kabourková
