Přesně před dvě stě patnácti lety vyšel zákoník obecného školství, takzvané Politické zřízení školské. To v podstatě zpřesnilo povinnost školní docházky pro děti od šesti do dvanácti let, která se od té doby brala jako obecně platná. Jenže ne všichni rodiče své ratolesti posílali za vzděláním.
Základy povinné školní docházky položila Marie Terezie v roce 1774 v rámci svých reforem, když panovala v Habsburské monarchii. Jak se vůbec lišila tehdejší docházka od té současné?
Ne všechny děti se do školy hrnuly
Politické zřízení školské je obsáhlý zákon, který vyžadoval, aby do lavic usedly děti od šesti do dvanácti let. Měl platit plošně, jenže ne všechny děti se do školy hrnuly. A to je nejen proto, že se jim nechtělo vzdělávat, ale především z toho důvodu, že jim rodiče zkrátka dali něco jiného na práci. Doslova.
Přeci jen chodit do školy každý den v týdnu kromě neděle, středečních a sobotních odpolední, to by se nelíbilo ani současným dětem.
Jenže zatímco ty současné rády běhají venku nebo tráví čas na sociálních sítí či hrají hry, v Habsburské monarchii bylo běžné, že potomci rolníků chodili pracovat na pole. Podle toho se i řídil čas strávený ve škole.
Prázdniny se lišily podle místa
A prázdniny? I na ty se myslelo. Dětem se však ukradlo parné léto. V lavicích nemusely sedět od poloviny srpna do začátku října. Na vesnicích to fungovalo trošku jinak, tam se musel provoz přizpůsobit práci na vinobraní či době sklízení ovsa.
Existovaly i případy, kdy se jelo nonstop bez velkých prázdnin. To aby si učitel dostatečně vydělal na živobytí.
Školy se rozdělovaly na triviální, kde se učily základy čtení, psaní a počítání, hlavní, které se týkaly především měst a poskytovaly vzdělání pro žáky, jež měly nasměrovat k řemeslu či obchodu. Třetím typem byly školy normální. Na gymnázium se dostali jen ti nejšikovnější žáci.
Realita ale byla povětšinou taková, že si toho žáci ze školy moc neodnesli, respektive to často zapomněli nebo nepotřebovali. Stěžejní a efektivnější pak byl zákon z roku 1869.
Autor: Alice Konopásková
