Tomáš se před půl rokem odhodlal k jednomu významnému kroku: požádal svoji přítelkyni o ruku. V ten okamžik své rozhodnutí považoval za správné. Byli spolu už čtyři roky, měli se rádi a svatba by byla další level. Jeho přítelkyně s žádostí samozřejmě souhlasila a v současné době nadšeně plánuje svatbu, která by se měla konat za dva měsíce. Tomáš by ale rád ze sňatku vycouval.
Několik posledních týdnů se Tomáš pořádně nevyspal. V plnohodnotném spánku mu totiž brání jeho svědomí, které mu noc co noc napovídá, že by měl své přítelkyni konečně říci, že si svatbu rozmyslel. Stále se k tomu ale neodhodlal.
Myslel jsem si, že jednám správně
Sabinu jsem poznal před necelými pěti lety. Chodila tenkrát s mým dobrým kamarádem a já mu ji sprostě přebral. Prostě to mezi námi přeskočilo a kamarádství šlo stranou – já tu holku chtěl. O čtyři roky později jsem dospěl k názoru, že když už spolu bydlíme a očividně je to mezi námi v pohodě, mohli bychom se vzít. Tak jsem Sabinu požádal o ruku a ona souhlasila.
V tu dobu jsem si myslel, že jednám správně. Pár týdnů po mé žádosti, o které Sabina ještě dlouho poté nadšeně vyprávěla všem kamarádkám, mi ale došlo, že jsem se unáhlil.
Nepoznával jsem ji. Kam se poděla moje přítelkyně?!
Pár týdnů poté, co jsem se vyslovil a Sabina souhlasila, se začaly dít věci. Sabina se okamžitě pustila do plánování, ze kterého mě ale vyřadila – údajně proto, že nemám vkus a naše svatba by nestála za nic. Jediné, co po mně moje přítelkyně chtěla, byla kreditka, ze které by vesele financovala všechny ty cetky a další nepotřebné krámy, které měly z naší svatby udělat svatbu jejích snů.
Nepoznával jsem tu holku, se kterou jsem čtyři roky chodil a z toho tři a půl roku sdílel jednu domácnost. Do té chvíle, než začala plánovat svatbu, jsme všechno řešili společně. Nehádali jsme se, občas jsme si vjeli do vlasů, ale to je přece normální. Jenže teď jako by to snad ani nebyla ona. A mně došlo, že tuto ženu si vzít nechci.
Nechci si Sabinu vzít. Ale jak jí to mám říct?
Uvědomil jsem si, že jsme se Sabinou každý úplně jiný. Nechápu, co jsem si ty předešlé roky namlouval, že jsem to prostě neviděl. Najednou mi nedávalo smysl, abychom se brali a strávili po boku toho druhého zbytek života, když to jeden z nás tak necítí – a byl jsem to já, kdo měl pochybnosti. Od toho dne mě noc co noc provází noční můry, brání mi ve spánku a nutí mě neustále přemýšlet.
Sabinu si vzít nechci. Cítím, že by to byla chyba a že bych toho litoval. Do svatby ale zbývají jen dva měsíce. Hodně věcí už je zařízených. Co mám dělat? Jak jí mám říct, že jsem si to rozmyslel? Čas mi ubývá a já stále nenašel dostatek odvahy, abych se přiznal.
Stihnu to vůbec?!
Autor: Nikol Kolomazníková
