Byl jsem to já, kdo jako první začal mluvit o dítěti. Byli jsme spolu už devět let, z toho čtyři roky manželé. Přišlo mi to jako dostatečně dlouhá doba, abychom konečně založili rodinu. Moje žena se ale zpočátku na miminko příliš netvářila. Často v našich debatách argumentovala slovy, že ještě máme dostatek času, protože některé její kamarádky měly první dítě mnohem později. Já ale po potomkovi toužil stále více a více.
S miminkem souhlasila, ale já měl pocit, že to tak nechtěla
Doma jsme na téma dítě vedli časté debaty, ve většině případů ale končily stejně. Žena celou věc obvykle ukončila tím, že dítě jednoduše nechce. Tím to pro ni zhaslo. Po půlroce opakovaného přemlouvání a naléhání jsem to chtěl pomalu vzdát, začal jsem se smiřovat s tím, že se v nejbližší době dítěte rozhodně nedočkám.
O to více mě překvapilo, když moje žena sama od sebe jednoho dne přišla s tím, že se tedy o to dítě pokusíme. Byl jsem překvapený a šťastný zároveň, nemohl jsem se dočkat, až se nám to konečně povede. Ačkoli jsem byl štěstím bez sebe, měl jsem pocit, že takto to moje žena ve skutečnosti nechtěla.
Těhotenství pro ni nebyla procházka růžovým sadem
Pokud byste před mojí ženou řekli, že je těhotenství jedním z nejkrásnějších období v životě ženy, asi by po vás něco hodila. Bohužel totiž patřila k těm ženám, které měly v těhotenství spoustu komplikací – od častých nevolností, přes bolesti v zádech až po citlivost na vůně a pachy. Těhotenství pro ni nebyla procházka růžovým sadem, moc dobře jsem si toho na ní všímal.
Zdroj: 123RF.COM
Porodila mi dítě, ale starat se o něj musím sám
Devět měsíců uteklo jako voda. Najednou tu byl porod. Přišlo to nečekaně uprostřed noci a nad ránem se z nás stali rodiče. Ten pocit, když jsem poprvé uviděl a uslyšel křičet svoji malou holčičku, byl naprosto nepopsatelný. Slovy se nedá vyjádřit, jaké pocity se v ten okamžik ve mně odehrávaly.
Cítil jsem se hrdě a pyšně, když jsem ženu a dceru poprvé přivedl domů. Myslel jsem si, že se žena aktivně pustí do všech svých mateřských povinností, jenže tomu tak bohužel nebylo. Od příchodu domů přehodila veškerou starost o miminko na mě, odmítala dceru kojit, nevstávala k ní v noci. Ani přes den se k ní kdovíjak neměla. Sice mi porodila dítě, ale dala mi hned jasně najevo, že starat se o něj budu já.
Jsem táta na plný úvazek, ale nelituji toho
Stal se ze mě otec na plný úvazek, s manželkou jsme si vyměnili role. Zatímco ona odešla do práce, já zůstal doma s dítětem. Vzdal jsem se práce pro svou malou holčičku, ale ani jeden den jsem toho nelitoval. Netrápí mě ani tak ztráta zaměstnání. Spíše mě mrzí vlažný vztah ženy k naší dceři. Ona říká, že naši dceru miluje, ale neprojevuje zájem o její výchovu, netráví s ní ani příliš mnoho času. Je na ní vidět, že by možná byla mnohem radši, pokud by se naše dcera nikdy nenarodila.
Autor: Nikol Kolomazníková
